Je (newyorský) týden módy ještě stále relevantní?

Nebýt New Yorku, není ani fashion week. Nejdůležitější prezentační nástroj módních domů tak, jak jej známe dnes, začal přesně před osmdesáti lety právě zde – v „The Big Apple“. První společná show několika newyorských designérů (nikoliv samostatných obchodních domů nebo pouze jednotlivých návrhářů) pro novináře a potažmo veřejnost měla tak velký ohlas, že se později rozšířila i do Londýna, Milána a Paříže. Právě tak vznikla „velká čtyřka“.
Časem se k nim (díky koncentrovanému množství talentů na skandinávský metr čtvereční a také striktní orientaci na určitý druh udržitelnosti) připojila také Kodaň. Toto módní kvinteto působilo jako pět různých hrdinek módního velkofilmu, přičemž každá si díky svým charakteristickým atributům našla různé příznivce.

Paříž byla vždy centrem haute couture a zakladatelkou „módního diktátu“ coby společenské hry, kterou potají všichni milovali. Milano bylo epicentrem italské módy odkazující na nesmrtelná řemesla, sahající až do renesance – zde se poprvé stal řemeslník umělcem. Londýn vždy nabízel mladé talenty, kteří uměli dokonale transformovat společnost a popkulturu do svých návrhů. Každé město nabízelo něco unikátního a „svého“.

Na přelomu milénia velel mladý New York z kapitánského můstku po módě vyhladovělým mileniálům, kteří byli stále v opojení z nového světa – a v nově populárních profesích blogerů a influencerů viděli slibnou budoucnost sami pro sebe.
S příchodem sociálních sítí se však dynamika týdnů módy a nepsané hierarchie měst proměnila, a to společně s celým průmyslem.  Je složité vypátrat, kdy nastal přelomový moment pro fashion weeky – kdy přestaly být pouze prezentací nové estetiky domů nabízejících módu, a staly se mocným PR nástrojem lákajícím masové publikum. Společně s tím také získaly status společenských akcí – street style foto, místo na sezení v prvních řadách nebo feed na sociálních sítích (mající stejný vibe jako graffiti „byl jsem zde“ na lavičkách v parku), to vše se stalo novým normálem. Není proto divu, že největší zájem vyvolaly fashion show, které kladly spíše důraz na „show“ nežli „fashion“ element. Již od 70. let byla totiž Paříž hlavním pódiem pro avantgardní konceptuální představení návrhářů jako Mugler, Montana, a následně Galliana a McQueena.

Nekonečný nápor přehlídek, které již dávno nesestávaly pouze ze dvou sezón, si postupně začal vybírat svou daň – sílil nápor na návrháře, modelky i hosty, kteří za měsíc procestovali sedm moří. Ve velkém tento smrtící koloběh rozlomila až pandemie, během které muselo mnoho domů přehlídku zcela vypustit a místo toho najít alternativní cesty v komunikaci se zákazníkem.

Chaotický rozkol termínů a množství přehlídek během roku (kdy některé značky spojily kolekce do dvou sezónních kolekcí a jiné pouze vystoupily z oficiálního programu) ale paradoxně ukotvily postavení nejsilnějších hráčů, z nichž se většina přesunula do Paříže. Pakliže tak mají brandy sázet na tyto nové kategorie popularity, nezbývá nic jiného, než si vybírat týdny módy, na nichž bude koncentrace (pro ně zajímavého) publika v co možná největším zastoupení. Dnes se totiž móda stala masovým zbožím, které můžeme nakoupit doslova z pohodlí domova a bez prostředníka. Přehlídky sledují miliony lidí z obrazovky mobilních telefonů a pozornost publika vyhrává ten brand, který dokáže „zahltit“ sociální sítě.

Zůstat neustále relevantní pro publikum vyžadující (skoro jenom) wow efekt se stává čím dál složitější. Na jednu stranu je důležité se účastnit týdnů módy, které krom blogerů a publika nakupujícího primárně v H&M sledují také světoví stylisté a nákupčí – nikdy nevíte, odkud přijde nová možnost spolupráce. Na druhou stranu ani velké brandy jako Marc Jacobs nejsou schopny neustále investovat do hlasitých přehlídek a riskovat, že krom onoho wow efektu ve virtuálním prostoru nepřinesou značce nic.

V rámci Milána, Paříže i Londýna před sebou máme hlasná jména a velké show. Byť aktuálně v New Yorku probíhají přehlídky světových „módních jednorožců“, jako je Thom Browne, Anna Sui nebo Gabriela Hearst, většina značek nabízí svým hostům a veřejnosti „pouze módu“.  Ať už se jedná o relativně mladé značky jako Proenza Schooler, Khaite nebo Brandon Maxwell, či středně velké hráče dominující na americkém trhu jako Collina Strada, Carolina Herrera nebo Coach, brandy jsou stále věrni starému konceptu, který žije svým vlastním životem. Instagram neistagram.