„To go or not to go“ byla otázka, která se již několik let vznášela ve vzduchu jako bublina nad hlavami fashionistů v rámci českého týdne módy. Nyní však s jistotou můžeme říct, že „punkové“ období akce máme za sebou a konečně se můžeme vrátit do zajetých kolejí vzrušující, umělecké a nóbl akce, po které se nám stýskalo.
Je to již několik let, co se veteráni české módy rozhodli pomalu ustoupit ze záře reflektorů společných přehlídek a přenechat místo jiným. To nebylo ani tak špatně, jelikož se Mercedes-Benz Prague Fashion Week stal mocnou platformou pro mladé designéry – především pro studenty uměleckých škol. Právě tak se „rodí hvězdy“ – například Tomáš Němec se stal již lákadlem pro publikum, a to nehledě na to, že je teprve čerstvým absolventem UMPRUM. A tentokrát měl svou vlastní přehlídku již ne jako student ani jako vítěz Van Graaf Junior Talent. Ti, kteří sledují i jeho mimopřehlídkovou tvorbu, vědí, že je absolutním unikátem. „Tým Němec“ navíc čítá Alexandru Gnidiakovou a Jaroslava Vícha, také již známá jména. Společně s ním jsou zde i Valerie Jurčíková, oceněná Czech Grand Design jako objev roku a Hana Valtová – čerstvá vítězka Junior Van Graaf Junior Talent.
Tento „silný ročník“ je českým ekvivalentem Antverpské šestky – jsou zruční, talentovaní a nápadití, vyzařují silnou energii, a pakliže bychom je měli nazvat novým větrem do plachet české módy, byl by to spíše hurikán. Boří začarovaný kruh české obsese černo-bílým minimalismem a striktní geometrií a nahrazují ji opravdovým vizuálním zážitkem.
Dokonce tentokrát exceloval i Tobias Schubert, který dříve poutal zájem především generace Z. Jeho dystopická móda byla tentokrát zasazena hlouběji do Y2K se všemi popkulturními referencemi, a proto možná byla i o něco lépe stravitelná pro širší publikum.
Vanda Janda byla opět sama sebou – hosty pozvala na kávu během bezstarostného dne a kromě pudla na catwalku měla tentokrát i „mini me“ verzi sebe sama.
Zkrátka své designéry si musíme střežit jako oko v hlavě. Možná nikdy nedosáhneme na úroveň světových módních domů, vyrábějících ready-to-wear každou sezónu jako na běžícím páse a řídících se mottem, že jedinou „inspirací“ je pro ně deadline a spokojenost CEO.
V tom je nejspíš i velká výhoda lokálního trhu – designéři mohou mít absolutní kreativní svobodu a spíše než agresivně expandovat na mezinárodní trh a světové platformy si naopak uchovat niche klientelu a status mistra.