Fernando Echeverría a poezie řemesla

S Fernandem jsem se seznámila před lety na Designbloku. Jeho kabelky mě ohromily už z dálky, protože vypadaly jako něco, co jsem doposud neviděla – připomínaly svým tvarem sedlo, šperkovnici nebo pudřenku z meziválečné doby.
Jeho tvorba mi připomněla, že skutečný luxus nespočívá v logu, ale v doteku ruky, poctivosti procesu a kráse, která zraje s časem – stejně jako kůže samotná.
Dlouze jsme mluvili o tom, jak je skvělé mít kus, do kterého se stále více zamilováváme a který se ve finále stane naším celoživotním pokladem. Něco, k čemu budeme mít vztah, i když to nutně nebude pocházet z pařížského butiku.

Řekla jsem mu, že bych si přála takhle najít malou peněženku – přesně vím, jak má vypadat, ale nedaří se mi daný kus objevit. S letmým úsměvem mi odpověděl: „A nechceš si ji vyrobit sama? Já tě to naučím…“
Do jeho ateliéru jsem vstoupila jako Alenka do říše divů – na poličkách jeho starožitného stolu ležely srolované metry překrásné kůže, po stranách úzké místnosti stály masivní stroje neznámého charakteru a všude kolem byly fascinující (a pro laika neobvyklé) nástroje a objekty. Otevřeným oknem proudil chladný vánek doprovázaný zvukem projíždějících tramvají a z rohu místnosti se linula tichá bossa nova…

Kůže je velmi unikátní materiál. Jak se ti s ní pracuje a jaké má podle tebe (nejlepší a nejhorší) vlastnosti?

Ano, kůže je jedinečný materiál. Pravděpodobně spolu s keramikou provází člověka od samotných počátků jeho existence a tvorby. Protože je přírodního původu, stále v nás probouzí zvířecí a instinktivní část naší podstaty – její vůně a textura nám dávají pocit, že je prodloužením našeho vlastního těla, druhou kůží, která nám poskytuje ochranu a teplo. V naší mysli vyvolává dojem něčeho trvalého, jako společnice, která s námi zraje a časem získává svůj vlastní charakter. Kůže není jen užitkový materiál, jako je například plast; je to živá hmota, která v nás prostřednictvím všech smyslů probouzí pocity a vzpomínky. Protože jde o prapůvodní materiál, procesy jeho zpracování se už příliš nezměnily. I já stále používám stejné techniky, jaké používal můj dědeček, i když dnes mám k dispozici o něco přesnější nástroje. Přesto kůži nadále šiji ručně, lepím přírodním latexovým lepidlem a řežu ji stejným způsobem jako vždy. To, co se proměnilo, jsou tvary – dnes možná experimentálnější a tvořivější, ale vždy s úctou k tradici a podstatě materiálu.

Co máš na své práci nejraději a co je naopak nejsložitější?

V dnešním světě, kde se vše digitalizuje a život plyne závratnou rychlostí, se považuji za jednoho z mála šťastlivců, jejichž práce je zároveň koníčkem i terapií. Mohu upřímně říci, že proměňovat svýma rukama v realitu to, co si moje mysl představí, mě už nejednou zachránilo před šílenstvím. Když dlouho nepracuji, moje ruce postrádají práci s kůží, tak jako člověk postrádá milovaného během dlouhého odloučení. Je v tom něco hluboce lidského – textura, dotek, vůně, trpělivost celého procesu. Nejtěžší na mé práci není samotné řemeslo, ale čelit obrovské konkurenci značek, které zaplavují trh, často s cenami tak nízkými, že se jim nedá konkurovat. Přesto stále věřím, že skutečná hodnota spočívá v tom, co je tvořeno s duší, s trpělivostí a s úctou k materiálu.

Tvé kusy – jak kabelky, tak i obuv – mají velmi specifický design. Kde jsou jeho kořeny?

Po dlouhé době mohu říci, že mé výrobky jsou odrazem toho, kým jsem – tím, co mé oči a mé smysly viděly a prožily. Nesou v sobě vzpomínky na polovinu mého života v Andách, v Ekvádoru: hory plné přírody, syté barvy, bohaté textury a tvary, ale také náročné podmínky k životu. Druhá polovina mého života patří střední Evropě, kde je cítit historie, řeč umění a architektury, která mě dodnes ohromuje. Inspiraci nehledám venku, ale raději vyvolávám své vzpomínky, otevírám archivy v mysli a nechávám je, aby promlouvaly skrze mé ruce.

Češi jsou však známi svou láskou k minimalismu a sportovnímu stylu – mění se podle tebe vkus lidí (za ta léta, co jsi tady) a nacházejí si k tomu cestu?

Naučil jsem se, že Češi si velmi cení praktičnosti a pohodlí – možná právě díky své lásce k přírodě, k objevování a k turistice. Jsou národem cestovatelů, snad i proto, že nemají moře. Během patnácti let, co zde žiji, jsem viděl pozitivní vývoj – dnes si lidé mnohem více váží toho, co se ručně vytváří přímo tady, a stále častěji dávají přednost místním značkám. Co se týče stylu, postupně se vytrácí strach „co si kdo pomyslí“, zejména mezi mileniály. U mladších generací jsem si však bohužel všiml výrazné uniformity v módě, jako by touhu po originalitě nahradila potřeba zapadnout a splynout s davem. Všem bych přál více odvahy nechat promlouvat vlastní styl a nebát se elegance.

Zaznamenáváš ale úspěch i mimo Česko, na co jsi zatím nejvíce hrdý?

Po tolika letech života mimo svou rodnou zemi, Ekvádor, se považuji za univerzální bytost. Se svým latinským jménem jsem měl tu čest mnohokrát reprezentovat jak Českou republiku, tak Ekvádor. Byl jsem finalistou Bienále designu v Madridu v kategorii Návrh doplňků a získal jsem stříbrnou medaili na ocenění A’ Design Awards za mé boty Origami. Svou práci jsem prezentoval na Mercedes-Benz Fashion Week v Budapešti, stejně jako na týdnech designu v Berlíně, Lublani a Vídni, a několikrát jsem se účastnil Designbloku v Praze. Letos se dva páry mých bot objevily v mezinárodním kalendáři obuvi publikovaném Workman Publishing v New Yorku, což je ocenění, kterého si velmi vážím.

Který svůj kus máš nejraději a proč?

Mám dva oblíbené kousky. Prvním je kabelka Fragaria, vrchol mé tvorby – nejen díky své jedinečné formě, tak přirozené a sochařské, že působí, jako by byla živá, ale také díky technické náročnosti. Byla představena v Muzeu užitého umění v Praze během Designbloku 2021 a vznikla po mnoha experimentech a spoustu práce: s touto kabelkou jsem vyvinul svou vlastní techniku řasení kůže. Druhým jsou mé boty Kubista, inspirované Prahou a tvary tohoto unikátního architektonického stylu, který mě tolik fascinuje. Jsou technicky jedinečné a lehce narušují tradiční pojetí toho, jak by měly boty vypadat. Zkoumají nové možnosti tvaru a struktury, aniž by ztratily funkčnost či estetiku.

Kdyby ses nevěnoval designu a práci s kůží, kým bys byl?

Možná bych se rád stal chirurgem: stále mistrně pracovat rukama a myslí, ale zároveň mít tu odměnu, že s nimi mohu někomu pomoci, možná dokonce zachránit život. V mém životě vždy existovalo toto spojení mezi myslí a rukama – tvořit a pomáhat, spojené jako jedna vášeň.