FAMILY, FANTASY, FENDI

STOLETÍ FENDI

Kabelka Baguette je i po letech nejspíš to první, co se většině lidí vybaví, když se řekne Fendi. Pravdou ovšem je, že mnohdy je to to jediné. Jak je to možné, když italský módní dům, který vznikl jen o čtyři roky později než Gucci, letos slaví neuvěřitelných sto let úspěšné existence? Jedním z mnoha důvodů může být i ten, že se kolem jména Fendi nikdy neděla žádná velká dramata. Žádné sourozenecké šarvátky o nástupnictví či snad nájemné vraždy jako jako v případě klanu Gucci.

Na rozdíl od módního domu Prada, kde prvních dvacet let vládli pevnou rukou muži, zatímco ženy nebyly v rodinném byznysu vítány (jaká ironie, vzhledem k tomu, jak extrémně vlivná je dnes Miuccia Prada), byl Fendi od počátku především ženským projektem, kde po celé století panoval matriarchát. V roce 1925 značku založili Adele Casagrande a Edoardo Fendi zprvu jako obchod zaměřený na kožené a kožešinové zboží a svůj první butik otevřeli v Římě. Prvním zbožím, kterým si manželé Fendiovi získali bohatou italskou klientelu, byla zavazadla a další kožené výrobky, na nichž uplatňovali metodu Sellaria – tradiční techniku prošívání inspirovanou staletými ručními postupy mistrů sedlářů. Další exkluzivitou, jež značku Fendi provází dodnes, se staly kožichy z neobvyklých srstí.

SETKÁNÍ S GÉNIEM

Každá rodina má „něco“, nicméně kdyby si člověk měl vybrat, v kterém z italských módních klanů by chtěl vyrůstat, Fendi by bezesporu byla příjemná volba. V roce 1946 do podniku vstoupilo všech pět dcer, které z manželství vzešly – Paola, Anna, Francesca, Carla a Alda – a každá spravedlivě získala dvacet procent společnosti. Nejenže ateliéry Fendi převzaly pod své vedení ženy, ale směly si v nich hrát i jejich děti – a tak dnes Silvia Venturini Fendi, dcera Anny a autorka Baguette, vzpomíná, jak ještě jako malá holčička sbírala magnetem ze země popadané špendlíky. Bylo jí teprve šest, když se seznámila s osobností, do něhož pět sester Fendi vložilo plnou důvěru a která značku v roce 1965 povýšila na plnohodnotný módní dům, tehdy třicátníkem Karlem Lagerfeldem.

V jedné ze svých vzpomínek, které při příležitosti stého výročí připomněl magazín AnOther, Silvia popisuje, jak jím byla okouzlena. Škola ji tehdy nudila, protože vše, co ji bavilo, se odehrávalo doma. Lagerfeld si ji dokonce vybral jako dětskou modelku pro svou první capsule kolekci (klasickou ready-to-wear tvořil pro Fendi až od roku 1977) – na fotografii pózuje v jezdeckém oděvu, jehož součástí je kabátek a čepec z kožešiny. Právě tento outfit se dočkal reinkarnace při příležitosti zatím poslední přehlídky Fendi. Oblékli ho dva Silviini vnoučci, Tazio a Dardo (rovněž šestiletí), kteří přehlídku otevírali – symbolicky i doslova, když v úvodu rozevřeli bránu, jež představovala repliku dveří původního římského ateliéru na Via Borgognona. Byť Silvia Venturini Fendi nejraději žije přítomností, zde zinscenovala jednu ze svých nejranějších vzpomínek. „Flashback and Fast Forward,“ poté komentovala na Instagramu její dcera Delfina Delettrez Fendi – matka kloučků a rovněž návrhářka, která ve firmě vede sekci šperků.

Když jsme u těch „F“, byl to právě Lagerfeld, kdo Fendi zmodernizoval logo. Už v roce 1965 přišel nápadem na dvojí protilehlé „F“, jež se zhmotňuje do kovových spon na kabelkách i luxusního hnědého monogramu. Jeho génius spočíval nejen v promyšleném detailu, ale i v ohromujícím množství. Beka Gvishiani, autor populárního instagramového účtu Style Not Com, při své loňské návštěvě archivů Fendi popisoval, že jen Lagerfeldova sekce čítá na 25 tisíc vlastnoručních módních skic. „789 z nich vytvořil pro jednu jedinou kolekci, podzim 1987. Chci říct, kolik času měl?“ podivoval se známý módní glosátor. Těžko říct, nicméně tvůrčí svazek s Fendi trval celých čtyřiapadesát let (až do Lagerfeldovy smrti v roce 2019), což sám označoval za nejdelší spolupráci v historii módy. Pravda, byla trochu zastíněna faktem, že Lagerfeld vždy seděl na více židlích a publicitu získávala zejména jeho práce pro Chanel. Ale i v případě Fendi býval velkolepý – třeba když v roce 2007 uspořádal přehlídku na Velké čínské zdi.

KARL, CARLA A KOŽICHY

V době, kdy se návrháři střídají v čele módních domů jako apoštolové na orloji, působí neuvěřitelně, že pouto mezi rodinou Fendi a Karlem Lagerfeldem přečkalo pět dekád. Částečně za tím vězí osobnost ikonického designéra, který se sice nikdy neštítil arogantních poznámek, na druhé straně mu byla vlastní i loajalita. Chemii mezi ním a sestrami Fendi lehce poodhaluje loňská minisérie Becoming Karl.
V jedné scéně ho na pracovní schůzce všechny srdečně vítají, jako kdyby šlo o rodinnou sešlost. O pár okamžiků později už jedna ze sester, krátkovlasá Carla, najímá na focení nové ready-to-wear kampaně Lagerfeldova milence Jacquese de Baschera i přesto, že má minimální zkušenosti. „Máloco mu můžu odmítnout,“ vysvětluje zaskočenému mladíkovi Carla. Lagerfeld (ten skutečný) ji v rozhovoru pro Harper’s Bazaar definoval jako „hybnou sílu, která má skutečné nadání na PR“. Byla to ona, kdo ho najal jako freelancera, což byl do té doby revoluční koncept. „V podstatě ho vymyslela. Byla svého druhu génius,“ blahořečil Karl Carlu. 

Právě díky svěřené volnosti dokázal Lagerfeld vybudovat z Fendi pověstné „hřiště kreativity“. Kožešiny povýšil z nudného buržoazního symbolu na špičkové módní řemeslo s uměleckým přesahem. „Fendi a Lagerfeld v tomto odvětví zbořili veškeré bariéry. Zdokonalili průlomové techniky, ze kterých těží designéři dodnes, včetně pletené kožešiny, plisé na kožešinových sukních, vytvoření ultralehké letní kožešiny a také průkopnické intarzie, jež umožňuje rozkrájet a následně sešít různé druhy i barvy srsti tak, že dohromady působí jako umné puzzle. V průběhu let rozpáral Lagerfeld rebelsky podšívky, barvil chlupy divokými odstíny, holil je, pozlacoval 24karátovým zlatem, vyplétal je jako košíky a pohřbíval pod nánosem luxusních šperků, výšivek i přízí,“ popisuje sugestivně článek Fendi’s Fairy Tale: Karl Lagerfeld Opens Up About His 50 Years with the Brand, který při příležitosti 90. výročí módního domu publikoval Harper’s Bazaar. Sám návrhář to shrnul slovy: „Obyčejné norky neděláme.“ Mimochodem, i jeho zmíněné logo tvořené dvojím „F“ mělo význam – Fun Fur.

Asi tuším, co si teď říkáte, totiž že pravé kožešiny by měly zůstat reliktem 20. století. Jak to s nimi vlastně Fendi má dnes? Pravdou je, že se jich tento módní dům nikdy nevzdal. Letošní podzimní přehlídky však otáčejí kurz, jak si všiml oborový magazín Business of Fashion. „Po dosud nejdelší dobu se módní průmysl kožešinám doslova vyhýbal. Dokonce i použití faux fur bylo riskantní, protože jste nechtěli, aby si lidé mysleli, že jsou pravé, chraň bůh,“ komentuje analytička trendů Mandy Lee. A všímá si, že najednou jsou realistické srsti všudypřítomné. „Upřímně bych se nedivila, kdyby i více než 50 procent zahrnovalo nějaký druh kožešiny.“ Módní dům Fendi se své tradice nikdy nevzdal, protože ji vystavěl na špičkovém řemesle, které hodlá rozvíjet i nadále. Samozřejmě využívá výhradně certifikované kožešiny, jež nechyběly ani v poslední kolekci. S výjimkou jednoho výstřednějšího norka šlo skoro pokaždé o ovčí shearling. Využito tak bylo „zvíře, které je součástí potravinového řetězce“, jak jednomu z dotazů na svém Instagramu odpověděla sama Delfina Delettrez Fendi.

BAGETY NA STO ZPŮSOBŮ

Dalším „hřištěm“, kde Fendi předvádí nespoutanou kreativitu, jsou kabelky. Ty se pro změnu staly doménou Silvie, která do podniku oficiálně vstoupila jako třetí generace v roce 1992. Vedle elegantního trapézového modelu Peekaboo, jenž je odpovědí na Kelly od Hermès nebo oblého modelu Fendigraphy s výrazným logem na spodní straně kabelky, se ikonou stala především zmíněná Baguette. Na rozdíl od jiných luxusních kabelek nechce hrát na notu tichého luxusu, naopak – v tomto případě platí, že víc je víc. Hitem jsou modely s nápadným monogramem, květinovými výšivkami, fialovými flitry (které se snažila ubránit Carrie) i metalickým finišem (po němž pro změnu v jiné epizodě prahla Samantha). 
„Archiv Fendi je absolutním nebem plným Baguette – nachází se zde 875 verzí kabelky sesbíraných z celého světa. Stále se snaží objevovat a získávat nové (a jednou dokonce omylem koupili i fejkovou. Ale všichni jsme jen lidé),“ přibližuje fenomén Beka Gvishiani. A připomíná i projekt Hand In Hand, skrze nějž Silvia Venturini Fendi spolupracuje s lokálními umělci z celého světa. „Výsledek? Kovová nebo dřevěná Baguette, kterou trvalo vyrobit 11 měsíců. Nebo Peekaboo s tisíci krystaly, jež váží víc než jste dneska zvedali v posilovně.“ Fendi (od roku 2000 v plném vlastnictví skupiny LVMH) je zkrátka módním domem, kde se střetává naprostá oddanost tradici s přirozenou touhou po inovacích a sebevyjádření. „Mix minulosti a budoucnosti, inteligence a humoru, kostýmů na operu Carmen i spolupráce se Skims,“ shrnuje Gvishiani dojmy z archivu, jenž se mimochodem nachází v bílém architektonickém skvostu ze 40. let, římském Paláci italské civilizace.

Po smrti Karla Lagerfelda stál módní dům před složitou otázkou nástupnictví, které následně úspěšně převzal designér Kim Jones, jenž tak dostal na starost nejen sekci ready-to-wear, ale i haute couture. Další letité „manželství“ z toho ovšem nebylo, v říjnu loňského roku přišla zpráva, že Jones své kreativní pozice opouští a Fendi se tak zařadil mezi módní domy, které fungují bez hlavního kormidelníka. Poslední kolekci pro podzim a zimu 2025/2026, která byla oslavou stého výročí, tak vzácně připravila Silvia Venturini Fendi, která se jinak do dámské tvorby nehrne (byť by mohla, její modely byly vskutku nádherné). Kdo se usadí po jejím boku, není v době psaní tohoto článku známé (spekuluje se, že by to mohl být Pierpaolo Piccioli). Přesto je jasné, že značka Fendi své století završuje důstojně. A bude vzrušující sledovat, co ji čeká dál.