Dress Not To Impress

V historii existuje několik subkultur či osobností, které naprosto změnily zavedený módní diktát jen díky tomu, že se mu odmítly přizpůsobit. Může se něco takového stát i v současné době?
Klára Jindrová
——
9. srpna 2022

Foto: Getty Images

Co si obléct na fashion week? Otázka, která mě naštěstí před měsícem minula obloukem. Měla jsem v práci rizikový kontakt, a tak jsem si mohla dovolit luxus zvaný JOMO – joy of missing out –, který jsem si jako introvertka náležitě užila. Přesto se vždycky ráda zpětně dívám, v čem lidé na tyto akce chodí. A obdivuju tu nesporně pečlivou přípravu, již následně dokážou maskovat černými brýlemi, nezúčastněně pootočenými hlavami a nenuceně pootevřenými ústy přesně tak, jak to v mých dětských snech uměly jen modelky. Každý outfit působí promyšleně a dotaženě. Doplňky, šperky, manikúra i celková póza. Bravo, tak přesně tohle bych nedokázala. Ale kdybyste se mě zeptali, který street style outfit, ať už z Kodaně, New Yorku, Milána, Londýna, Paříže, nebo z Prahy mě letos oslovil nejvíc, tak vám ráda odpovím: Lena Mahfouf (známá také jako Lena Situations) před přehlídkou Giambattista Valli. Tahle čtyřiadvacetiletá francouzská youtuberka má hodně barvitý styl. Zbožňuje módní dům Valentino, sebevědomě se prý cítí v kreacích Oliviera Rousteinga pro Balmain, baví ji být oblečená neoblečená v šatech Paco Rabanne a ze současných hvězd francouzské módy si oblíbila Jacquemuse nebo značku Coperni. Přesto na zmíněnou přehlídku dorazila oděná v klasických modrých džínách a obyčejném bílém tílku. Dokonce i doplňky – sluneční brýle se žlutými skly a proplétané bílé pantoflíčky – jen tiše sekundovaly. „Jako Kate Moss,“ napsal kdosi v komentářích.

Džínový protest 

Přijít na pařížský fashion week oděná jako královna devadesátkového minimalismu samozřejmě funguje lépe, když máte na Instagramu 3,6 milionu followerů. Na druhé straně je to úlevný signál i pro ty z nás, co prostě rádi sázíme na jistotu a vypravit se na jakoukoli exponovanější akci vnímáme jako nadlidský úkol. A je pravděpodobné, že podobně antimódní outfity nyní budeme vídat častěji. Jeden příklad za všechny: Loni opustil módní dům Bottega Veneta opěvovaný návrhář Daniel Lee. Na jeho místo nastoupil Matthieu Blazy, sedmatřicetiletý Belgičan, který úzce spolupracoval s Rafem Simonsem a také trochu inkognito vedl módní dům Maison Margiela – třpytivé kamínkové masky, kterým v roce 2013 propadl Kanye West, byly jeho návrhem. Poté Blazy přistál pod křídly Phoebe Philo a Celine, následně opět pracoval se Simonsem, tentokrát pro značku Calvin Klein, až v roce 2020 zakotvil jako pravá ruka Daniela Leeho. Celá tahle profesní dráha nám může pomoci pochopit další směřování jednoho z nejvlivnějších módních domů. A vysvětluje, proč úvodním lookem Blazyho první kolekce pro Bottegu byly – voilà – obyčejné modré džíny a bílé tílko. Znamená to, že se móda vrací ke své syrové podstatě? Nebylo by to poprvé. „Začátkem devadesátých let pronikl do některých oblastí módního průmyslu nový typ antimódy. Někteří návrháři přesycení přepychovými přehlídkami okázalého konzumu a hvězdnými požadavky supermodelek hledali novou generaci modelek a undergroundové aspekty kultury,“ píše v knize Móda – Úžasný příběh fenoménu autorka Marnie Fogg. Protipólem pěstěné glamour krásy se tak stala Kate Moss, pro jejíž styl se vžil pojem heroine chic, protiváhou okázalých přehlídek Versace nebo Azzedine Alaïa zase Maison Martin Margiela se svým avantgardním přístupem, konceptem dekonstrukce a podvratným, ale sympatickým přístupem šití oblečení i z nemožných a laciných materiálů. Doplňující vysvětlení nabízí také třídílný dokumentární cyklus televize Arte The Fashion Pack, který mapuje tři dekády módy: „V raných devadesátých letech, s ekonomickou krizí, první válkou v Zálivu a zkázou způsobenou nemocí AIDS, móda tyto časy reflektovala. Působila temněji, neutěšeněji a občas násilně. Oblečení se dekonstruovalo a recyklovalo a módní přehlídky se změnily na módní performance.“

Pravá versus falešná ošuntělost 

Ale co je to vlastně antimóda? Podle nejširší definice cokoli, co jde proti hlavnímu proudu. Avantgarda reprezentovaná Margielou nebo Kate Moss na fotografiích Corinne Day, ale také roztrhané džíny a pruhované tričko Kurta Cobaina. „Grungeový styl přišel do módy v 90. letech spolu s kapelami Nirvana nebo Soundgarden a vyznačoval se hodně ležérním, neupraveným vzhledem, sekáčovými kousky a károvanými flanelkami,“ píše v knize Vše, co jste chtěli vědět o módě Ada Bartlová, podle níž v tomto stylu oblékání není ani špetka trendů a konzumerismu. Cobain byl a dodnes je vnímán jako ikona stylu, a to zejména díky své zcela autentické rozervanosti – jak vzpomínal Pavel Turek v loňském článku v Respektu ke 30. výročí hudebního alba Nevermind, na startu své kariéry byl v podstatě bezdomovec. Extrémně talentovaný, citlivý, inteligentní a pod záplavou blond vlasů také zjevně pohledný muž se nezdráhal vystupovat v dámských šatech ani v ošuntělém mohérovém kardiganu, který pravděpodobně pořídil v thrift shopu. Jaký rozdíl například proti současné osmadvacetileté ikoně Harrymu Stylesovi, který rovněž vystupoval v kardiganu – jen ten jeho byl od JW Andersona a v přepočtu vyšel na pětatřicet tisíc korun. Jak je možné, že Cobainův vliv přetrvává i třicet let poté, zatímco svetr Harryho Stylese si pravděpodobně budete muset vygooglit? 

Aby bylo něco cool, nesmí to chtít být módní, míní ve zkratce Barbara Brownie, autorka osm let starého, nicméně v tomto směru stále relevantního článku Why Fashion isn’t cool, který je přístupný na TheGuardian.com. „Cool neznamená být nemoderní. Ve skutečnosti s módou často udržuje nekonvenční vztah,“ personifikuje tyto jevy autorka. „Cool odmítá autoritu trendsetterů, snaží se působit mimo módu nebo je s ní přímo v rozporu, a přesto často reprezentuje její mistrovství.“ Brownie současně upozorňuje na zákonitosti módních cyklů. „Je ironií, že se cool lidé často sami stávají trendsettery. Jenže jakmile je ostatní začnou kopírovat, jejich styl se tím neutralizuje. Stane se módou, stane se mainstreamem a cool faktor mizí.“ Éru grunge a devadesátkové antimódy ikonicky vytěžil tehdy čerstvě třicetiletý návrhář Marc Jacobs, který pro značku Perry Ellis navrhl kolekci, v níž modelky v čele s Christy, Naomi, Helenou a samozřejmě Kate předváděly specificky vrstvené oblečení (krátký rukáv přes dlouhý), obyčejná bavlněná trika, ledabyle zapnuté kardigany a flanelky uvázané v pase. K tomu měly většinou naraženou pletenou čepici. Z dnešního pohledu pohodová nositelná kolekce z toho tehdy vyšla jako naprostý propadák. Perry Ellis byla totiž vnímána jako značka sportovního preppy stylu a „zákazníci nebyli připraveni platit za falešnou ošuntělost“, doplňuje Marnie Fogg. Proč také? Grunge se jako módní postoj šířil i bez přispění návrhářů – stačilo sledovat MTV a chodit do sekáče.

Nudní & bohatí 

Ačkoli se pojem antimóda primárně pojí s první polovině 90. let, dá se samozřejmě vystopovat i v jiných dekádách. Grunge je mimo jiné dodnes inspirativní, protože navenek smazává rozdíl mezi tím, jestli máte peníze, nebo ne. Podobně je to se stylem normcore, který paradoxně do krajnosti dovedli miliardáři Steve Jobs a Mark Zuckerberg, které veřejnost vnímala jako muže v černém roláku a nerda v šedém tričku. Že na tom roláku byla ve skutečnosti cedulka Issey Miyake a na triku Brunello Cucinelli, mohlo hřát jen jejich majitele. Jak poukazuje Ada Bartlová, na grunge zase před pár lety navázali hipsteři, kteří „chtějí stát mimo hlavní proud, ovšem na správném místě“. K tomu si dopomáhali – jak jinak – oblečením z druhé ruky a podporou malých lokálních značek. „Hipsterky začaly nosit šaty a boty z babiččiny skříně, aby daly najevo, co si myslí o navoněné bídě většinové módy,“ píše poněkud zlehčeně Bartlová, až by člověk zapomněl, že si pod pojmem „babiččina skříň“ nemá představovat šatník Iris Apfel, ale spíše výkladní skříň porevolučního konzumerismu. Trefně to okomentovala moje kamarádka, jejíž maminka miluje okázalost kabelek z Pařížské – ideálně s iniciálami LV, protože ty rozpozná i oko maloměsta. Zatímco její dcera se obléká kvalitně a nenápadně, ona to nemůže pochopit: „Říká tomu styl: Jsme bohatí, ale děláme, že jsme chudí,“ směje se kamarádka. Zajímavé je, že s konceptem „poor girl“ přišla v začátcích kariéry už Coco Chanel – v podstatě vymyslela moderní dámský šatník, který více než na zdobnost a upjatou eleganci hledí na kvalitu, pohodlí a nadčasový střih. Ve své době šla rozhodně proti proudu. Podobně jako herečka Jean Seberg, která ve filmu U konce s dechem (1959) nosí pruhované triko. „Obléknout si bretaňské tričko místo twinsetu a perel se dnes může zdát jako osobní volba, ale v 50. letech to bylo převratné,“ vysvětluje autorka Lauren Cochrane v knize The Ten: The Stories Behind the Fashion Classics. První velké antimódní hnutí však přinesli až hippies, kteří začali programově odmítat masovou výrobu oblečení a syntetické materiály a raději nosili etnické oblečení.

Steal The Look 

Antimóda může být ale také výsledkem osobního rozhodnutí, které s odíváním přímo nesouvisí. Nedávno jsem si pustila seriál Anatomie skandálu jen proto, že v něm hraje Sienna Miller a odehrává se v Londýně. Připomněl mi období, kdy jsem každý den po práci sedávala k notebooku a googlila, co si tahle It girl nultých let vzala na sebe. A následně, kde bych něco podobného mohla koupit já. Psal se rok 2007, bylo mi čtyřiadvacet a na vrcholu byl styl zvaný boho chic. A Sienna, tehdy šestadvacetiletá, byla jeho ultimátní královnou. Jenže paparazzi ji fotili nejen pro její autentické módní kreace, ale především pro osobní život – a jedním ze způsobů, jak se odstřihnout a zneviditelnit pro bulvár, se pro britskou herečku stala právě antimóda. Dodnes si vzpomínám, jak jsem posílala kamarádce fotku, kde měla Sienna na sobě pro mě nepochopitelný outfit – nelichotivé mrkváče v době, kdy ugly trendy byly ještě v plenkách, a k tomu neforemnou etno bundu. „Nezbláznila se?“ Dnes už vím, že jen měla všeho dost – včetně lidí jako já, kteří kopírovali její styl. „Když jsem se stala známou, řadu mých oblíbených kousků, které jsem sbírala od útlého mládí, začaly replikovat módní značky. Samozřejmě nejde o žádnou tragédii, ale rozesmutnilo mě to ve stylu‚ ach jo, tak tyhle malé vzácné poklady jsou tak snadno napodobitelné,‘“ svěřila se Miller minulý rok Daily Telegraphu. Jestli je někdo současnou a veskrze autentickou ikonou antimódy, pak je to bezesporu ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. „Na začátku to bylo jen tričko: basic, olivově zelené; typ, který se nosí pod vojenskými kombinézami, nebo kousek vytažený ze dna šatníku na cvičení a víkendy. Někdy bylo spíš hnědé než zelené. Někdy mělo na srdci kříž s erbem uprostřed,“ popisuje novinářka Vanessa Friedmann ve svém módním sloupku pro New York Times a vysvětluje, jak se z obyčejného topu stal nejslavnější symbol solidarity a neústupnosti. Twitter posléze obletěla outfitová koláž Steal his look, kterou do světa vyslal novinář Glenn Kates. Antimóda totiž umí být nejen cool, ale i praktická a funkční – což se do nejistých časů hodí. Může se ale stát i způsobem uvažování, který se víc hodí pro 21. století,kdy tradiční koncept střídání trendů přestává dávat smysl. Sociální sítě v čele s Instagramem nás zahlcují inspirací i reklamou takřka bez přestávky, internet funguje jako kdykoli přístupný archiv módní nostalgie a člověk často mívá pocit, že – jedno přes druhé – letí vlastně všechno. Snaha držet krok s módními influencerkami se může zvrhnout v extrémně vyčerpávající závod. Ale funguje to i naopak: důraz na individualitu a větší rezistence vůči trendsetterům může zachránit nejen naše duševní zdraví, ale třeba i planetu.

Objednejte si předplatné Harper‘s Bazaar

Časopis Harper‘s Bazaar
Předplatné

Podobné články

Sleduj nás
na instagramu