V traileru k Ďábel nosí Pradu 2 vidíme Mirandu, jak sebevědomě prochází chodbami redakce časopisu Runway v červených lodičkách Valentino s kovovými pyramidovými cvočky. Rockstud. Ikonický model, který by klidně dokázal sestřelit nepozornou asistentku jedním krokem, ale také velmi přesně ukotvit, kde se na módní timeline nacházíme. V tomhle případě bohužel víc v nostalgickém archivu než v přítomnosti. Punkově vyhlížející podpatky fungují v záběrech spíš jako kostýmní zkratka než jako současný jazyk nejsilnější módní redaktorky světa. Rockstud byl kdysi symbolem nového sebevědomí domu Valentino, ale z hlediska dnešní estetiky představuje konkrétní epochu, ke které by Miranda spíš ironicky odkazovala, než aby v ní chtěla žít svůj každodenní život.
Abychom pochopili, proč to působí tak zvláštně, je dobré vrátit se k roku 2010, kdy duo Maria Grazia Chiuri a Pierpaolo Piccioli přesměrovalo Valentino od romantických volánů k ostřejší, mladší citlivosti. Špičaté lodičky se symetrickými cvočky tehdy vypadaly jako malá revoluce, obzvlášť v kombinaci s miniaturními šaty a koženou bundou. Chloë Sevigny je milovala, street style je adoptoval, tržby dvakrát vyskočily. Rockstud byl statement, ne filmová rekvizita. Jenže série úspěchů zároveň způsobila, že se z něj stal jeden z nejmasovějších luxury produktů poslední dekády.
V momentě, kdy Piccioli v roce 2021 zkusil nostalgii oživit Rockstud balerínkami, bylo už jasné, že jde spíš o chytrý retailový tah než o vizionářský moment. Skoro nikdo z módních zasvěcenců už tento comeback nebral jako povinnou položku v šatníku. A právě v tom je jádro problému. Miranda Priestly je postava, která má definovat, co přijde, ne reeditovat to, co už jednou prošlo.
Kostýmní oddělení sequelu zjevně pracuje s jednoduchou zkratkou, tedy červené boty = moc. Od střevíčků Dorotky v Čaroději ze země Oz přes lodičky Christiana Louboutina s legendární červenou podrážkou až po barvu, kterou v 17. století směli ve Francii nosit jen příslušníci šlechty, červená na obuvi vždy signalizovala něco víc než jen dobrý vkus. Je to barva touhy, sexuality, královské legitimity, v některých kulturách i štěstí a plodnosti. V pohádce Hanse Christiana Andersena Červené střevíčky se z krásných bot stane pro hrdinku past, která ji donutí tančit až do úplného zničení. Ve světě Mirandy Priestly je tenhle motiv až nepříjemně čitelný. V době, kdy se vydavatelství potýkají s tlakem sociálních sítí a umělé inteligence, se šéfredaktorka opírá o sytě červený symbol kontroly, který ale patří hlavně do minulosti.
Kdyby Miranda hledala čistě sílu barvy, může si vybírat z daleko subtilnějších kódů. Červená by na ní dávala smysl v podobě červených šatů, výrazné rtěnky nebo detailu na kabelce. V kombinaci s ikonografií Rockstud ovšem začíná působit spíš jako cosplay vlastní legendy než jako evoluce. Zvlášť ve chvíli, kdy se celý módní diskurz točí kolem tichého luxusu, architektonických kitten heels a chytrého mixu archivních kusů s novou generací podpatků, které do Valentino přinesl Alessandro Michele. Jeho současná obuv stojí esteticky na opačném pólu než agresivní Rockstud.
Miranda, která kdysi s jediným pozvednutím obočí převyprávěla celý vývoj modrého svetru od couture po fast fashion, najednou sama nosí boty, jež víc než o její schopnosti číst současnost mluví o touze po nostalgii. V době, kdy se módní fascinace přesouvá od log k texturám, od statement podpatků k rafinovaným slingbacks a kdy i největší módní domy pečlivě kalibrují, jaký archiv vytahují a kdy, působí Rockstud na nohách Mirandy jako drobná, ale výmluvná chyba v jinak dokonalém traileru.
Expert na beauty, estetickou medicínu a hodinařinu, který se se čtenářkami Harper’s Bazaar dělí o své znalosti v rámci své rubriky Beauty Insider.
Teniskové kolaborace léta 2025, které stojí za to znát
Exkluzivně: Sarah Catherine Hook poprvé na přehlídce Chanel
Značka Högl oslavila 15 let působení v České republice