Ať už jste patřili k fanouškům kolekcí Virginie Viard, nebo ne, jmenování Matthieu Blazyho do čela značky bylo dobrou zprávou. Blazy prošel ateliéry Balenciaga i John Galliano, Maison Margiela, domu Celine (za éry Phoebe Philo) i Calvina Kleina (za dob Rafa Simonse). Jeho poslední přestupní stanicí byla pozice kreativního ředitele domu Bottega Veneta, kde si vydobyl reputaci textilního inovátora. Značka získala za tři roky jeho práce jasnou vizuální identitu a udržela se (po nesmírně silném nakopnutí od jeho předchůdce, Daniela Leeho) na příčce nejžádanějších značek posledních let.

Část módního světa doufala ve stejný osud i pro Chanel. Tvídové kostýmy, byť stále krásné a luxusní, již ztratily svůj bývalý lesk. Svou relevanci v moderním jazyce si držely snad jen díky statusu domu a jeho historickému odkazu. Blazy – coby inovátor látek a velký experimentátor – pro Chanel mohl znamenat nejen nový dech, ale také grandiózní posun dopředu.
A právě to francouzsko-belgický designér nabídl. Už na první pohled nesla kolekce nádech mládí – žádná nostalgie a stokrát opakované tvídové kostýmy. Žádné mašle ve vlasech a dlouhé nitky perel. Blazy symbolicky odlehčil tvídové kostýmy výměnou materiálu za viskózu – lehkou a tvárnou. Rozbil černobílou paletu, nabídl texturu, novou siluetu a moderní styling propojující eleganci s lehkým (avšak stále velmi luxusním) casual wear.

Značka Chanel omládla. Ale ne k nepoznání. Byla zde ozvěna Karla i samotné zakladatelky a Blazyho důmyslné detaily oslavující řemeslo coby alfu a omegu průmyslu.