Balenciaga – kde končí umění a začíná gimmick?

Vše špinavější, otrhanější, vytahanější a opotřebovanější než obvykle. Rapper „Ye“ otevíral kolekci à la moderní gladiátor (nebo spíše žoldák), polonahé modelky v děravých, rozpadlých džínách s ošoupaným medvídkem v ruce, (opět) masivní teplákoviny a oversize mikiny s kraťoučkými hotpants, obřími koženými bundami deformujícími siluetu a… pouze malý náznak glamu v podobě přiléhavých a/nebo plisovaných šatů, které již dobře známe. 

A komentář? V podstatě hlásící, že se móda dostala do pozice, kdy představuje štítek, umisťující nás do nějaké kategorie a zbavující člověka své vlastní identity: „Zařazování luxusní módy do škatulky naleštěné, exkluzivní a vizuálně drahé je omezené a dost staromódní. Individualismus v módě je degradován na pseudotrendy diktované příspěvkem ve stories nějaké momentální celebrity.“ Moment, a nebyl to náhodou on, kdo ono škatulkování dotáhl na mistrovskou úroveň právě tím, s kým se rozhodl svou značku (v posledních letech) asociovat? Uznávám, dříve to byly unikátní, anonymní tváře všech věkových kategorií – dnes je to smetánka společnosti.

Byla to tedy snaha ukázat, že luxusně vypadající móda je již passé a Demnova transformace na parodickou postavu Jacobima Mugatu z filmu Zoolander byla dokončena?

Balenciaga (jejíž vizuální předloha vzešla z Vetements) se postupem let stala jakýmsi kostýmem, módním statementem, který zcela pohlcuje nositelovu identitu a mění ji pouze na chodící reklamu „alternativní“, ugly módy. K tomu jsou určeny i všechny kusy značky, které zaboha nejde zkombinovat s ničím jiným, aniž by zcela zastínily ostatní kusy oděvu jiných brandů. Ano, jedince v Balenciaga jednoduše identifikujete v davu – s ničím jiným si značku nespletete. Zde je ale onen háček, značka nepodtrhne individualitu, ale naopak ji upozadí ve svůj prospěch. I sama Kim se v poslední kampani jeho zimní kolekce ztrácí, a my vidíme jen šaty a kabelku, které si nelze splést s jinou značkou.

Kreativní ředitel si dlouhá léta budoval svou věrnou armádu příznivců, glorifikující nihilismus, cynismus a ironii v módě, která v gopnikovských teplákách za skoro tři tisíce euro je schopna vidět stejného génia jako předešlé generace v Christóbalovi. Ok, proti gustu žádný dišputát. Nicméně kde končí umění a začíná onen gimmick nebo alespoň (pouze) další, geniálně nasměrovaný marketingový tah? Demna vytvořil zcela novou kategorii PR, kdy příznivci značky (jeho i Kanye) hledají skryté tajenky o nových dropech a kolekcích všude po internetu – v písních a klipech, v pozvánkách i náhodném street stylu. Vytvořil zkrátka kult (který je ale pouze pro vybranou sortu lidí, nehledě na to, jak velké aspirace vůči široké veřejnosti značka má). Už jen to, že pozvánkou na letošní show byla peněženka, vypovídá o tom, že žádné umění není altruistickým gestem ve jménu „univerzálního dobra“. Nesmíme zapomínat, že i přes všechny wow efekty je to přece jenom brand, který musí zůstat relevantní, vykazovat zisky a udržet se na módním Olympu co nejdéle. Možná proto se Demna také odhodlal k vyjádření: „Móda by ve svém nejlepším případě neměla potřebovat příběh, aby se někomu prodala. Buď se vám to líbí, nebo ne.“

Možná je tato kritika pouze jedním solitérem v oceánu aplausu… Ale není móda náhodou vizuálním uměním, které ožívá s unikátní perspektivou diváka?