Patti Smith: Básnířka obyčejnosti

Kombinace dospívání v devadesátých letech na malém městě, party starších kamarádů, z nichž jeden byl můj tajný idol, a rozmachu alternativních klubů, kde se hrál punk, mi jednu chvíli dost učarovala. Bylo mi sedmnáct. Bavilo mě nosit vytahané svetry s dírami, které by se jistě líbily i Kurtu Cobainovi, bavilo mě pozorovat ty starší kluky, kteří se toho nebáli a nosili na hlavě barevné číro, a ani v největším horku nesundávali svou druhou kůži – křivák. Tehdy mi život připadal velmi intenzivní. Důkazem mohly být kocoviny, prošlapané a pošlapané boty z koncertu místní punkové kapely, pravidelné popíjení v podniku, který byl v nevětraném sklepení a kde se každá kalba nesmazatelně otiskla nejen do podlahy, ale i do odéru. Z reproduktorů se tehdy často linuly písně Patti Smith. Když mi kamarádka přehrála kazetu, dlouho jsem ji v magnetofonu otáčela stále dokola. Bavil mě její hlas, jeho hloubka, sytost, procítěnost, rozervanost i naděje – to všechno jsem v něm slyšela. Pro puberťačku, která občas krásně trpěla zamilovaností, to byla ta nejlepší náplast.

Největší hudební slávu prožívala Patti Smith v sedmdesátých letech. Byla součástí kultu a album Horses z roku 1975 patří dodnes mezi zásadní hudební milníky. Sláva a úspěch mohly být opojné, navíc v době, kdy na brzdy šlapal dobrovolně jen srab. A i v téhle chvíli dokázala Patti Smith zastavit. Zcela samozřejmě se své hudební vášně vzdala a věnovala se rodině. Ale ne jako oběť, jen prostě věděla, že tak je to správně. A pak asi tušila, že múza si cestu ven vždycky najde.

Když mé punkové období za čas skončilo, Patti Smith jsem nechala nadlouho oddechnout. Až donedávna. Sáhla jsem v knihkupectví po knize M Train. „Když si lidé kupují moji knihu, ve skutečnosti si kupují kousek Patti Smith,“ míní umělkyně. Patti Smith mi učarovala znovu. Svou lyričností, způsobem, jak píše, jak své zážitky klade do vět, jak nevšedně popisuje všednost. I ve svých prózách ukazuje, že je především básnířka a že i svůj životní příběh dokáže popsat poeticky díky rytmu slov, jaká volí, kdy se věty dají číst jako verš. Jakých detailů si dokáže všímat, jak vytříbený má pozorovací talent na to, co se děje okolo ní, i na to, jaké pochody se odehrávají v jejím nitru. Jak své myšlenky popisuje tak krásně impresionisticky, že to potěší doslova všechny smysly. Píše tak normálně, ale zároveň tak, jako kdyby její psaní vznikalo nějakým kouzlem. Píše o životě, který se s ní nemazlil, a stejně si v něm uchovává drobné radosti a všímá si poezie všedního dne. Ať se děje, co se děje, je vidět, že má v sobě upřímnou lásku k životu. A to je ten největší důkaz lidství.