Hvězda lednového čísla: Emilia Clarke

Těsně po natočení první řady Hry o trůny Emilia Clarke náhle během cvičení zkolabovala. Okamžitě ji odvezli do nemocnice, kde jí diagnostikovali subarachnoidální krvácení, druh mozkového krvácení, na které, jak ji poučili, třetina pacientů hned umírá. „Já se přitom nebála, že umřu,“ vypráví mi otevřeně. „Já se bála, že mě vyhodí z práce! Rozhodla jsem se, že tohle mě přece nebude definovat. Nikdy jsem tedy nepropadla myšlenkám: Chudák já, proč zrovna já, to je k ničemu.“ O dva roky později během zkoušení prvního divadelního představení na Broadwayi Snídaně u Tiffanyho se dostavilo další krvácení do mozku. Rutinní operace, která měla krvácení zastavit, se však nepovedla. Kromě nesnesitelných bolestí musela Clarke čelit afázii, nebyla schopna formulovat věty a z úst jí vycházely nesmysly. „Když mi bylo nejhůř, chtěla jsem, ať mě odpojí,“ napsala později v jednom ze svých textů. „Prosila jsem sestry v nemocnici, ať mě nechají umřít. Moje práce – celý můj životní sen – se točila kolem jazyka, komunikace. Bez ní jsem byla ztracená.“ Druhé krvácení a následná operace byly pro Clarke výrazně traumatičtější, i rehabilitace byla těžší. „Pokud budu úplně otevřená, za všechno, co se mi stalo, jsem se styděla,“ říká. „Jako bych byla vadná. Že si producenti budou myslet, že nabrali nespolehlivou osobu.“

Co dělá z člověka víc než tělo? Vaše duše, osobnost, esprit? Je to tady,“ ukazuje si na čelo. „Když to přestane fungovat, ztratíte víru v sebe sama. Čemu jsem měla věřit? Jak jsem měla věřit, že to, co cítím, je skutečné? Polovina mého mozku je pryč. Co s ní odešlo? Pořád mě přepadal strach, že s ní odešla moje schopnost hrát. Možná s tím i někdo bude souhlasit,“ vtipkuje. „Ale já nevím, o co jsem přišla, a to mi dělalo starost hrozně dlouho. Až o deset let později jsem pochopila, že to, kde se nacházím teď, a moje identita jsou výsledkem mých zkušeností a zážitků.“ I tak ale Clarke zdůrazňuje, že nejdramatičtější změna v jejím života přišla v roce 2016, když jí otec zemřel na rakovinu. „Všechno, co jsem si myslela, že vím, se rozpadlo. Celý život jsem si myslela, že mám kolem sebe záchrannou síť. Když táta zemřel, síť byla pryč. Lidé mi říkali, ty jsi tak statečná, jak to všechno snášíš. Ale já jen žila dál. To není těžké, je to pud sebezáchovy. Dnes je takovým mým talismanem v kapse, který si nosím všude s sebou.“