Co dřív působilo jako výjimečný zážitek, synonymum pro velkolepost a epickou podívanou, se stalo novou normou. Publikum často odchází unavené a úleva přichází paradoxně tehdy, když film trvá jen hodinu a půl. Tradičně to byli producenti, kdo držel režiséry na uzdě a rozhodoval o konečné délce filmu. Z historie známe příklady, kdy studio přinutilo Ridleyho Scotta natočit odlehčený závěr Blade Runnera nebo kdy New Line Cinema protáhlo Jacksonovu ságu Pán prstenů na trilogii.
Dnes ale producenti ztrácejí vliv. V éře, kdy na jediný film přispívají desítky menších společností, aby se projekt vůbec uskutečnil, chybí jasná řídící ruka. Výsledkem je, že režiséři mají navrch a málokdo jim řekne: „Stačí, vystřihni.“ Divák pak sleduje i několik minut jen loga produkčních firem, která zbytečně prodlužují stopáž.
Dalším faktorem je triumf seriálů. Streamovací éra naučila autory pracovat s vyprávěním, které se táhne napříč díly a sezonami. Detailní psychologie postav a dlouhé oblouky fungují v televizi, kde si divák sám určuje tempo sledování. V kině ale tříhodinový film často působí jako natažená epizoda, která zapomíná na specifika filmového média. Když se pak minisérie jako The Art of Joy Valerie Golino proměňují v šestidílné celovečerní projekce, hranice mezi seriálem a filmem se definitivně stírají.
Jenže dnes jde spíš o ztrátu schopnosti vyprávět úsporně. Každá vystřižená scéna bolí, ale právě tyto zásahy často dělají film silnějším. V éře, kdy i průměrný biopic běží téměř stejně dlouho jako Avatar, mizí pocit výjimečnosti. Tři hodiny Oppenheimera se neliší od dvou hodin a čtyřiceti minut jiného historického dramatu.
Zastánci dlouhých stopáží tvrdí, že jde o formu odporu proti světu krátkých videí, notifikací a reels. Kino má být o pomalém ponoření, o čase vyhrazeném jen pro příběh. Realita je ale prostší, protože často jde spíš o neochotu režisérů opustit svou bublinu. Výsledkem je solipsismus, který divákům bere to, co je na filmu nejcennější, a to rytmus, napětí a schopnost odcházet s pocitem, že viděli něco velkého, a ne jen rozvláčnou variaci na nekonečnou seriálovou epizodu.
Filmy jako Titanic nebo Pán prstenů měly dlouhou stopáž proto, že vyprávěly velké příběhy. Dnes je délka spíš manýrou než nutností. Pokud má být kino znovu skutečným svátkem vyprávění, musí se filmaři naučit znovu stříhat. A diváci? Ti už dávno ukazují, že si dokážou vychutnat i devadesátiminutový film. Možná právě proto, že je rytmičtější, svižnější a víc respektuje jejich čas.
Expert na beauty, estetickou medicínu a hodinařinu, který se se čtenářkami Harper’s Bazaar dělí o své znalosti v rámci své rubriky Beauty Insider.
Výstava a online aukce špičkových uměleckých děl
Vydejte se za kulturou, divadla již lákají na svá představení
Nejlepší agentky Mission: Impossible aneb Hrdinky, které nejsou vedlejší