Milé čtenářky,
ať už jsem chtěla psát o čemkoli, do myšlenek se mi pořád vrací odchod Dolly Parton. Zemřela koncem srpna, rok a půl po svém muži, jediné a trvalé lásce svého života. Droboučká žena s obří bělostnou parukou, stejně obřím umělým poprsím, vysokými podpatky, kytarou v ruce a úsměvem, který zářil nápadněji než flitry a sklíčka na šatech, na které si potrpěla. „Víte, co to stojí peněz, vypadat takhle levně?“ smála se. Slavné je také její další prohlášení, že jí nevadí, když se jí vysmívají, že je jen blbá blondýna, protože ona dobře ví, že není ani blbá, ani blondýna.
Co album, to úspěch, co song, to hit. Na jejích milostných písních jako Jolene nebo Island in the Stream jsem se jako dítě učila angličtinu, o milion let později ke mně dolehla její píseň o srdci z bazaru. The Bargain Store byl několik let song, který jsem nemohla poslouchat, aniž bych se u něj nerozplakala. Kolik znám takových srdcí, která jsou odložená, použitá, obouchaná a zaprášená, ale když si je člověk prohlédne zblízka, pěkně očistí, vyleští a opraví polámané části, tak jsou jako nová, stačí si je koupit jen láskou.
Dolly Parton představovala přesně onu Ameriku, po které jsem toužila. Silná, vtipná, životaschopná, odvážná, a hlavně přející. Narodila se jako čtvrtá z dvanácti dětí v chudé rodině ve východním Tennessee. Otec byl negramotný, dřel na farmě a o nedělích vodili se ženou děti do kostela. Dolly Parton někde vyprávěla, jak se v kostele skládali na vánoční dárky dětem Partonovým a občas se na všechny nedostalo. Po takovém dětství buď člověk pevně přimkne k tomu, co má, protože ví, jaké to je, nemít nic, nebo naopak rozdává, protože ví, jaké to je, nemít nic. Dolly se rozhodla rozdávat a jako jedna z největších hudebních hvězd šedesát let rozdávala štědře. Kromě jiného asi sto milionů knih, které nechala rozesílat malým dětem, aby se na rozdíl od jejího otce naučily číst.
Legendární je její odmítnutí Elvise Presleyho a jeho nabídky přezpívat její píseň I will always love you, protože jeho manažer požadoval polovinu autorských práv. Prý nespala celou noc, její agentura se chytala za hlavu, ale ráno Dolly vzkázala králi rokenrolu, kterému se neodmítalo nikdy nic, že si píseň nechá. Což se jí pak bohatě vyplatilo, když ji nechala nazpívat Whitney Houston. „Je to moje píseň a mám ji prostě ráda,“ řekla tehdy.
Její hlas byl fenomenální a byla zároveň jednou z nejtalentovanějších autorek hudby i textů, ve kterých vyzpívala celé trápení a radosti obyčejných Američanů, žijících daleko od Hollywoodu… Mě ještě okouzluje příběh, jak se seznámila se svým budoucím, jediným mužem. Když se v osmnácti letech sebrala a odešla z venkova do Nashvillu, aby zkusila štěstí v hudbě, hned první den v Nashvillu si zašla vyprat prádlo do prádelny Wishy Washy. Nacpala prádlo do pračky a šla se kolem prádelny projít. Zastavil u ní v autě o tři roky starší muž, který se strachoval, aby se nespálila od slunce. Dali se do řeči a o dva roky později se tajně přes protesty hudební agentury vzali.
Takže moje říjnové přání je, abychom zkusili všichni být víc jako Dolly. Velkorysí, odvážní, originální, kdo chce, tak v obří paruce, protože nikomu do toho, co si kdo udělá s vlasy nebo poprsím, nic není. Nebojme se odmítnout třeba i Elvise, když budeme mít pocit, že bychom jinak šli proti vlastnímu instinktu, ale hlavně ze sebe vydávejme více lásky a více laskavosti. We rely on each other, ah ah…
Krásný říjen
šéfredaktorka
Nora Grundová
Šéfredaktorka Harper’s Bazaar nikdy nevynechá zajímavou knihu, nejnovější výstavu nebo divadelní hru.
Má je touha: únorové číslo již v prodeji!
Tom Cruise a 6 scén, které udělaly z Mission: Impossible akční fenomén
Nora Grundová představuje únorové číslo MÁ JE TOUHA