„Momentálně se věnuji přípravě další výstavy, která se bude svou tematikou přibližovat více mým snům. Dlouhou dobu jsem fascinovaná představou o napětí mezi realitou a snem. Sen vládne vzpomínkami, které nám v bdělém stavu nejsou přítomné. Každá informace, se kterou se setkáme, se v nás ukládá, a může se ve snech ukázat i po několika letech, i když je bdělému stavu dávno zapomenutá. Sny ví více než bdělý stav. Je to o celkovém ponoření do tmy podvědomí a nalézání cesty do světla vědomého vnímání. A to jsou myšlenky, kterým se také právě věnuji.“
Za poslední dobu jsem se naučila vystoupit z určité komfortní zóny a spoustu věcí jsem díky tomu o sobě pochopila. A také že jsem schopná překročit určité limity sebe samé. Přípravy na stávající výstavu v Artiu pro mě byly právě o těchto limitech a o tom naučit se více mluvit o svých pocitech, jelikož jsem hodně introvertní povahy.
Velká monografie umělce Gustava Dorého, jehož tvorbu dlouhodobě obdivuji. Fascinuje mě jeho práce se světlem a s různými strukturami, kterými dokáže vyjádřit jakoukoliv atmosféru. Jeho grafiky jsou plné dramatických působivých momentů a protkané fantaskními příběhy.
Mým hlavním zvykem dne je pití dobré kávy. Občas mám pocit, že jí vypiji až příliš, ale je to takový můj „rituál“ pro proud tvůrčího myšlení. Jak říkal v jednom rozhovoru David Lynch: „Coffee is part of the art life.“
Dlouhodobě si také píšu deníky svých myšlenek nebo si do nich skicuji své nápady. A právě podle těchto malých skic si vybírám, na co mám zrovna náladu. Před lety jsem kupříkladu tyto skici vůbec nedělala, ale nyní si uvědomuji, jak moc jsou pro mě důležité pro nějaký kreativní tok. Třídím tím nepodstatné myšlenky a zaznamenávám si další nápady v průběhu práce na obrazech. A právě tyto své deníky beru jako takové „nakopnutí“ pro kreativitu.A pak běh, který ve mně rozproudí adrenalin a vytřídí zbytečné myšlenky. Běhání mi dodává spoustu pozitivní energie a podněcuje tu kreativní část mého života.
Přírodu v její celistvosti. Vyrostla jsem v Jeseníkách a spoustu času jsem strávila v tamních lesích. Nyní žiji v krajině Posázaví, kde sice nejsou tolik hluboké lesy, ve kterých se člověk může ztratit, ale potkávám tady spoustu lesních zvířat. A právě tato setkání se mi stala inspirací pro tvorbu obrazů, které můžete vidět na výstavě v Artiu v Praze.
Místo ve mně musí vyvolávat určité pocity, kterými se poté inspiruji a snažím se je rozklíčovat. Při dlouhých procházkách v lesní tišině mě baví pozorovat měnící se světlo, kterým se promění i celkový prostor lesa. Ticho je pro mě také důležitým momentem. Vnímám ho pocitově. Může uklidňovat nebo vyvolat v člověku celkové napětí. Velkou inspirací jsou pro mě i již zmíněné sny, které si dlouhou dobu zapisuji.
Mám spoustu oblíbených míst, ale ta nejdůležitější jsou v Jeseníkách, kam se stále vracím. Je to například pralesní údolí Bílé Opavy. Krajina melancholická a tichá, kde se dá nořit do myšlenek o bytnosti místa a času. Je to místo hlubokých lesů, ponořených do přítmí, v doprovodu šumících vodopádů. Místo, kde je slyšet za zvuku větru šepot větví velkých stromů, které se pro mě staly symboly strážců. Zde cítím největší klid. Je to pro mě taková bezpečná zóna, která je zároveň plná inspirace.
Doporučila bych film Osm hor. Je to film o celoživotním přátelství v nádherné scenérii vysokých hor. Film má neuvěřitelně silný příběh, který nutí člověka k zamyšlení se nad esencí života. Silný snímek o trase životem a nezlomném přátelství v obklopení divokou přírodou. Ve mně tento film zanechal dlouhodobý otisk.
A zaujala mě také kniha Tajný život rostlin od Petera Tompkinse a Christophera Birda. Je to studie dvou vědců, kteří objevovali emoce rostlin kupříkladu tím, že jim pouštěli hudbu a připojili je na detektor lži. Zjistili třeba, že rostliny začínají umírat při poslechu metalové hudby, a naopak u klasické hudby začínají rychleji růst. Mám v knihách o přírodě ráda i vědecký podtext. Tito vědci dále rozebírají i myšlenku, že rostliny skutečně mají ducha a jsou schopné si navzájem pomáhat tím, že předají vláhu té rostlině, která ji nedostala. Rostliny jsou také schopné se vzájemně zničit tím, že vytvoří škůdce pro rostlinu, vedle které být nechtějí. Je to naprosto neuvěřitelný svět, který se dá psychologicky aplikovat i na ten lidský.
Vypnu telefon a jdu na dlouhou procházku lesem. Chůze mi rozproudí myšlenky a jsem poté lépe koncentrovaná na práci. Tvorba vyžaduje vědomé soustředění, a proto je důležité si rozplánovat i čas pro odpočinek. V tento zimní čas mám ráda odpočinkové momenty, kdy si uvařím čaj, posadím se u krbových kamen a koukám, jak si plamen pohrává se dřevem.
Výstava Potkala jsem sebe v lese probíhá do 28. února. Lenka Falušiová na ní představuje velkoformátovou tušovou malbu a kresbu, akrylovou malbu a tisk z hloubky. Ústředním tématem všech děl je neurčitá, tichem naplněná lesní krajina, inspirovaná pocity a vzpomínkami autorky.
Meet the Maker: Eliška MONSPORTOVÁ
Don't burn after reading aneb knižní tipy na Vánoce
Nora Grundová uvádí červnové číslo