Tero Abaffy: jako ženy jsme nedokonalé, a v tom je celé naše bytí

Výstava Pavilon Šelem vzešla ze hry mých vnitřních dialogů o tomto tématu a kombinací velmi živých, fascinujících snů, které jsem měla v posledním období. Sny se mi velmi živě prolínaly s realitou. Někdy nám sny nabízejí vhledy do našeho vnitřního světa, do naší vnitřní síly. Tyto okamžiky mě nutily zamýšlet se nad tím, jak vnímáme sami sebe a svět kolem nás, kde je hranice mezi tím, po čem touží naše duše a které touhy máme vryty vlivem dnešní sociálně-mediální doby nebo okolím, výchovou, kulturou. Stala se jakýmsi obrazem této hry a protikladů našeho dnešního života, kde se snažíme nalézt vnitřní sílu a autenticitu uprostřed digitálního prostředí, které ovlivňuje náš pohled na sebe a svět kolem. Hlavním tématem výstavy je pocit „života“. Když se neděje nic, jen život.

Jaká šelma tě vystihuje v osobním životě?

Myslím, že moje šelma je proměnlivá. Někdy potřebuje být panterem a jindy zase malým tygřetem. Někdy je hravá, někdy plachá, jindy silná a ochranářská. Ale líbilo by se mi, kdyby symbolizovala život jako takový. Tam patří všechno. Tu sílu, která z malého semínka udělá strom.

Když se řekne Pičurda, každého možná napadne nějaká ufrflaná negativní postava. Tvoje má však úsměv na tváři – můžeš nám přiblížit, co a koho představuje?

Ano, může to tak působit. (smích) Ale o to jde. Svět není jen růžový. Když jsem si vytvořila tuto bohyni současnosti, novodobou ikonu ženy, právě ten název Pičurda ukrýval všechno. Při původní ideji jsem se inspirovala ikonou „Marie“, která jako ikona ztratila sílu. Maria v pojetí náboženství je zbavena vší přirozenosti či sexuality. Vší živelnosti a nedokonalosti. Přece dnes my ženy nejsme dokonalé. Ale právě v té nedokonalosti se skrývá bytí, život, dokonalost. Úsměv byl odkazem na sociální sítě, které považuji za velkou součást dnešního světa. Smajlík se zeptá pozorovatele, jestli to, co žiji, je opravdu to, co prezentuji. Byl můj dnešní úsměv upřímný, nebo pro koho to hraji?

Někde jsem četla, že ve své tvorbě zachycuješ primárně ženský svět a do toho mužského se příliš nepleteš. Nestane se ti občas, že inspirace přijde i odtud?

Dosud moc ne, ale současná výstava začala trochu jinou „éru“. Odcházím od čistě ženských témat směrem k neutrálnějším. Pičurdu a vnímání ženské krásy jsem popisovala z mého ženského pohledu, ale předpokládám, že podobné paralely by se našly i v mužském světě. Ale ten mužský jsem nemohla popsat přes vlastní zkušenost.

Byla jsi k umění vedena od dětství, nebo ses k němu dostala náhodou?

Moje spojení s uměním sahá do dětství, ale vysloveně vědomý a hlubší zájem a propojení s ním se začalo rozvíjet později.
Od malička jsem byla obklopena uměním. Moje máma vystudovala textil, doma jsme měli všelijaké zajímavé dekorace a náš prastrýc byl malíř Pavel Maňka. Teprve teď zpětně si uvědomuji, že mě návštěvy v jeho ateliéru velmi ovlivnily. Žil sám a často jsme za ním chodívali. Babička byla architektka, takže jsme měli vždy plný dům umění, obrázků, váz a podobně. Tehdy jsem to vnímala samozřejmě přirozeně, ale dnes vím, že mě to ovlivňovalo.

Vím o tobě, že se velmi zamýšlíš i nad sociálními sítěmi a jejich zkresleným pohledem na štěstí či realitu. Jak ovlivňují tvou tvorbu? Jsou pro umělce důležité?

Sociální sítě jsou jako zrcadlo současné společnosti, které odhaluje zkreslený pohled na štěstí a realitu. Nabízejí nám žít různé životy. Snažím se tento vliv reflektovat a vyjádřit skrze svá díla, abych povzbudila lidi k hlubšímu vnímání reality mimo virtuální svět. Nebo alespoň abychom byli v souladu. Abychom se navraceli k tomu reálnému životu. Odcházíme do virtuálních realit, to je součást dnešního každodenního fungování. Asi to nezměníme. Ale za důležitější považuji navracet se zpět k sobě. Zas vnímat své tělo, sebe, dech, vůni, přítomnost.
Při tvorbě potřebuji být co nejvíce bez nich. Zavřít se do svého světa a vypnout hlavu. Ale přinášejí svá pro a proti. Jsou jednoduchou formou prezentace mé tvorby směrem k veřejnosti. Snadno přes ně komunikuji nové projekty, výstavy, díla. Vícekrát se mi stalo, že sběratel reagoval na obraz přes sociální síť, na dílo se přišel podívat a nakonec ho i koupil. Je to určitě usnadněním v mnoha sférách. Také člověk snáz zůstává v kontaktu se zajímavými lidmi. Jako s tebou, Eriko.

Pokud bys svými díly mohla změnit něco na současném světě, co by to bylo?

Ach, to je krásná otázka. Byla by to právě snaha podnítit lidi k hledání autenticity a skutečné síly v sobě samých, nezávisle na povrchním světě sociálních médií. Abychom se měli rádi. Abychom prostě byli lidští, laskaví, aby nám do života přišlo více lásky. Pokud nemiluji sebe, jak můžu milovat někoho jiného? Nebo svět?

Jaké jsou tvé nejbližší plány do budoucna?

Přemýšlím nad touto odpovědí. Z profesního hlediska mě čekají výstavy například v Berlíně a v Praze. Ponořuji se hlouběji do sebe, do nových idejí při tvorbě. Mám toho poměrně hodně v hlavě, co potřebuji zhmotnit. Pracuji dál se svými bolístkami, což mě inspiruje při tvorbě, a toužím objevovat jejich možnosti přeměny. Toužím překonat strach a uvolnit se do života víc a víc. Tehdy přicházejí krásné věci, spolupráce, přátelství, umění...