Sběratelka gest a pohybů: Choreografka Jana Burkiewiczová

Kdy jste naposledy tančila?

Včera, v botanické zahradě. Něco jsme tam natáčeli a bylo to zázračné. Při západu slunce jsem vlála ve větru.

Častěji tančíte pro radost, nebo abyste zahnala smutek? Jaké emoce se pohybem lépe vyjadřují?

Nejčastěji tančím v práci, ale nejraději si tančím jen tak, když mám sluchátka v uších, někde, kde mě nikdo nevidí, a asi pro ten okamžik, kdy je jen tady a teď.
Každou naši emoci doprovází gesto, nepatrný pohyb, který o nás a našich pocitech častěji mluví více než slova. Já jsem takový sběratel gest a pohybů, které upravuji, zvětšuji, hledám jim rytmus a dynamiku. Pohyb a emoce jsou vlastně sourozenci, kteří si moc dobře rozumí. Tanec má snad neomezenou škálu emocí, a to je na něm neuvěřitelné.

Jaká hudba vás nutí k tanci?

Hudba je něco, co potřebuji ke svému životu, ale nemám vyhraněný vkus. Ráda k tanci pustím techno, vážnou hudbu nebo nějaký experimentální projekt. I ticho je fajn, tep srdce nezastavíš. 

A existuje hudba, na kterou se z nějakého důvodu tančit nedá?

I té znám dost, ale nemůžu říct, že se na ni tančit nedá, jen ve mně nic neprobouzí. Když pracuji na novém představení, první, co vždy udělám, je, že si vytvořím playlist. Často je to nesourodá kompilace hudby, ve které slyším něco, co mi připomíná emoci, kterou chci dostat na jeviště. Většinou žádná z těch skladeb na jevišti nikdy nezazní. Hudba je motor, který vytváří v mé hlavě obrazy. 

Jaké téma byste ráda vložila do choreografie?

Témat je mnoho, jen času je málo. Ale třeba teď pracuji na novém představení, které bude mít premiéru na jaře. Já tomu říkám sólo pro dva a premiéru bude mít v Jatkách78. Bude to intimní zpověď skvělé tanečnice, která žije mezi Bratislavou a Kodaní, a jak to u dobrých tanečníků bývá, jejím domovem je vlastně jeden velký batoh. Chci vytvořit sebeironické představení o tom, jaké je to být malým Slovákem v tom velkém světě, kterému říkáme Západ. Představení bude plné sarkasmu, sebeironie, ale také křehkosti a lásky k tanci.

Na co z festivalu Bread & Dance byste nás pozvala?

Těžko se vybírá, toho dobrého je tam opravdu hodně. Běžte třeba na Pli, představení Viktora Černického, které je nesmírně milé, intimní a zaručeně budete odcházet s úsměvem na rtech. Já určitě půjdu na Nebojsy, je to experimentálnější projekt mladých choreografek, kterým fandím, a pak třeba na Farmu v Jeskyni, ta nikdy nezklame. A teď mám chuť pokračovat, protože každé představení je jedinečné. Prostě přijďte na cokoli, anebo přijďte na všechno, aspoň si tak najdete toho vašeho favorita na české taneční scéně.

Až skončí Bread & Dance, co vás čeká?

Letos Burkicom slaví desáté narozeniny, a protože moc dobře víme, že je slavíme hlavně díky divákům, kteří chodí, tak máme na letošní rok připraveno ještě několik netradičních diváckých dárečků. V prosinci nás čeká Louskáček a jedno z těch louskáčkovských představení pořádáme s Výborem dobré vůle – Nadací Olgy Havlové. Na děti a rodiny, které se s námi chtějí na chvilku zastavit a zažít kouzlo Vánoc, se moc těšíme, je už to u nás taková vánoční tradice.