Pavla Malinová: umělkyně, kterou milujeme

Nerada o svých obrazech mluví, i když tat všechny vernisáže, družit se a bydlet dost často je to ona, koho na nich zachycuje. Tvrdí, že její tvorbu definuje estetika limitů. Toho, co je a není schopna vytvořit, jaké detaily, jaký mix figury s abstrakcí, kolik exprese s naturalismem.

CO FORMOVALO VAŠI ESTETIKU?

Jednoznačně studium v Ostravě. Měla jsem štěstí, že jsem se dvakrát nedostala na AVU. Opravdu si myslím, že kdybych studovala u Rittsteina, kam jsem se hlásila, mohlo to se mnou dopadnout bídně. V Ostravě u Františka Kowolowského, kterého jsem víc vnímala jako teoretika, byla volná ruka. Na tu dobu to byl vlastně dost progres. Studovali tam se mnou zajímaví studenti, kamarádi, kteří mě formovali víc než výrazný styl velkých malířů – profesorů. Měla jsem štěstí, že jsem Ostravu zažila ještě špinavou, dravou a sprostou.

MÁTE NĚJAKÉ SVÉ OSOBNÍ RITUÁLY?

Ranní káva a gaučík a taky sociální sítě, trvá mi tak dvě hodiny, než se nakopnu na práci. Dřív jsem malovala i dvanáct hodin denně, odcházela jsem z ateliéru v deset večer, za tmy, v týdnu i o víkendech. To už je pryč, tělo si řeklo dost. Jsem teď ráda za šest hodin denně, snažím se mít volné víkendy, nebo pár dní v týdnu. Netahám si práci domů a nemyslím na ni. Dřív jsem ve stresu pracovala docela ráda, byl to takový permanentní adrenalin, kdy jsem si stres ani neuvědomovala. Zároveň jsem teď ve vztahu, těší mě můj osobní život, a to s množstvím práce taky samozřejmě souvisí.