Patrickův kousek ráje

Do Ameriky a zase zpět 

I přes tento raketový vzestup měl za sebou Demarchelier léta intenzivní práce. Narodil se v roce 1943 ve francouzském přístavním městečku Le Havre. Jeho otčím mu k sedmnáctým narozeninám věnoval fotoaparát od firmy Kodak Eastman. Přístroj ho nadchl a brzy si našel brigádu v maličkém ateliéru kousek od domova. Netrvalo dlouho a mladý nadšenec si získával sympatie místních natolik, že přijímal první zakázky na focení svatebních fotografií. Jeho rodné město ho však brzy začalo tísnit, toužil po pulzující Paříži 60. let. Když se tam jako plnoletý konečně vydal, čekalo na něj několik zklamání. V rozhovoru pro časopis Time vzpomínal na první krušná léta: „Chtěl jsem zase pracovat v ateliéru, ale nemohl jsem sehnat práci. Nakonec se mi podařilo najít místo v modelingové škole, kde jsem pomáhal s přípravou portfolií. “Focení lookbooků mu umožnilo se seznámit s profesionálními modelkami. Brzy zjistil, že se mu fotografuje nejlépe, když může celý proces vzniku sám řídit a může modelkám říkat, co mají dělat. Získal několik zakázek pro místní časopisy. Kariérní průlom ale měl teprve přijít. V roce 1975 se jeho tehdejší přítelkyně přestěhovala do New Yorku. Bez váhání se za ní vydal. Přestože se vztah rozpadl, ukázalo se, že učinil možná nejlepší rozhodnutí svého života. Otevřel si první vlastní ateliér a záhy přijímal zakázky velkých módních časopisů. V rozhovoru z roku 2015 řekl: „Nepřemýšlel jsem o kariéře. Neplánoval jsem to, přišla ke mně. “Po nelehkých letech v Evropě se najednou kariéra dostavila sama. Už v roce 1977 nafotil první obálku pro americký Vogue. V příštích letech se stal vedoucím fotografem Harper’s Bazaaru. Největší průlom pak přišel na konci osmdesátých let. Musel se kvůli tomu ale vrátit zpět na starý kontinent, měl možnost si vyzkoušet roli osobního fotografa britské královské rodiny.

„Mám Patricka“ 

V prosinci roku 1991 se objevil v trafikách časopis Vogue, jehož titulní strana se zapsala do historie módy. V New Yorku tenkrát neformální princezna Diana vytvořila poprask a z Demarcheliera udělala nejvyhledávanějšího fotografa na světě. Známé osobnosti se mohly přetrhnout, aby u něj dostaly termín na fotografování. Jako jediný dokázal ukázat hvězdy jako Madonnu, Angelinu Jolie nebo později Beyoncé v neformálním světle. V módě naopak dokázal podtrhnout lesk a slávu. Jeho pozice byla v módních kruzích legendární. „Nikdy se neříkalo Demarchelier, vždycky se řeklo: Tohle fotí Patrick – a bylo jasné, o koho jde,“ vzpomíná na něj jeden kolega. Jméno Patrick se stalo pověstným symbolem. V klíčové scéně filmu Ďábel nosí Pradu náročná šéfredaktorka módního časopisu, kterou hraje Meryl Streep, ostře žádá svou zmatenou asistentku o Demarcheliera. Rozhořčenou královnu módního tisku uchlácholí až telefonát sekretářky, která vítězoslavně zvolá: „Mám Patricka!“ Jeho filmové působení se vystupňovalo ještě v roce 2008 ve filmu Sex ve městě. Sice se ani zde nedostal k mluvené roli, ale aspoň se na plátně ukázal, a ještě k tomu hrál sebe samého. Redaktorka Carrie Bradshaw totiž pózuje ve svatebních šatech pro editoriální focení. A kdo že je její fotograf?

Ikarův pád 

Celé to zní jako pohádková kariéra. Fotograf, který se přátelí s princeznami, fotí největší hvězdy a hraje ve filmech sám sebe. Bohužel tady náš článek nekončí. Přesně deset let po výstupu v Sexu ve městě se skrz sex na hvězdného fotografa vrhá stín. Píše se rok 2018 a vrcholí hnutí #MeToo. Pád přichází raketově zase téměř ze dne na den a lavinu zase nejprve strhnou novinové stánky. V časopise Boston Globe vychází článek, který Demarcheliera těžce obviňuje ze sexuálního obtěžování. Vznesená obvinění jsou detailní a obsahují mimo jiné i přiznání osobní asistentky, která tvrdí, že čelila jeho útokům již od chvíle, kdy začínala jako devatenáctiletá stážistka. Nakonec podlehla požadavkům, neboť se bála ztráty práce. Šest dalších žen si stěžuje na sexuální vykořisťování. Demarchelier tato obvinění ostře odmítal. „Lidé lžou a vyprávějí báchorky. Je to směšné,“ říkal na svou obranu. Navzdory odmítavému postoji přišla po léta budování reputace vniveč během několika týdnů. Přestože neproběhl žádný soud, nakladatel s ním ukončil spolupráci. Demarchelier tak v posledních letech už téměř nefotil. Je skoro nemožné pochopit hnutí #MeToo tak, jak proběhlo v Americe, a posoudit, jestli byla obvinění namístě. Stovky lidí v jeho následcích přišly o práci, patřil k nim i Demarchelier.

Před mnoha lety vytvořil obraz, který pomohl Dianě ukázat společnosti, že je silná a vypořádává se s krizemi. Něco podobného však už nebyl schopen udělat sám pro sebe. Módní časopisy s ním nechtěly mít nic společného, ani mu již nikdy nebyla nabídnuta role ve filmu. Okolo jeho osoby nastalo ticho. Fotografie princezny z Walesu náhle jako by vypadala jinak. Stydlivě a svůdně sedí na zemi. Krátké vlasy působí vlhce a jsou sčesané dozadu. Je oblečena v odvážných šatech s odhaleným výstřihem. Při pohledu najednou vyvstává otázka, jak moc se mu líbila. Jejich pracovní přátelství trvalo pět let. Potom se nečekaně obrátila na mladšího fotografa Maria Testina. V návaznosti na toto rozhodnutí se šířily zvěsti o tom, že se jí Demarchelier, jemně řečeno, dvořil. Nikdy před ním ale nebyl pozván zahraniční fotograf, aby pořídil fotografie britské královské rodiny a nikdo si nedovolil to udělat tak jako on. Jeho odvážnost se zrcadlí ve snímcích. A ať už to bylo s jeho sexuálními přešlapy jakkoli, miloval krásu a dokázal ji nejlépe vyjádřit skrz fotografii. „Mám rád krásu života, krásu lidí, zvířat ze všeho nejvíce,“ řekl v rozhovoru. Přestože se o něj módní svět v posledních letech téměř nezajímal, zpráva o jeho smrti vyvolala vlnu reakcí a kondolencí. Na svém Instagramu na něj vzpomíná i česká topmodelka Pavlína Pořízková. I ona zmiňuje jeho smysl pro humor a akcent, kterým se vyznačoval, přestože většinu svého života prožil v anglofonních oblastech. „Při natáčení křičel: geniální, bebe! Magnifique! Díky němu jste se cítili krásně, přestože ve stejný moment telefonoval a mluvil s klienty.“ Demarchelier zemřel 31. března ve věku 78 let. Fotografoval bezmála padesát let a během své tvorby dokázal ukazovat krásu, která nebyla banální. Fotografoval pohotově a dařilo se mu zachycovat momenty, které, ač byly inscenované, působily spontánně a zároveň ve své umělosti přinášely něco přirozeného. Možná dokázal vidět kousek ráje, který ukazoval skrz své fotografie nám všem.