Nora Grundová uvádí zářijový speciál Móda a AI

Milé čtenářky,  AI do naší redakce dorazila úplně přirozeně, najednou byla všude. Začalo to debatou o možnostech a schopnostech AI ilustrovat, psát a navrhovat módní kolekce. Odtud jsme přešli k nebezpečí zkázy, které od superinteligentní a proradné AI hrozí, a skončili u vztahů, kterými může AI solidně zamíchat.
Nějak se zažilo, že lidé na naší planetě jaksi automaticky oplývají lidskostí, rozuměj pochopením, empatií, velkorysostí, odpuštěním, láskou, čehož AI není schopná. Že zatímco člověk je schopen ryzího, skutečného citu a nakonec se vždy při- kloní k dobru, AI dokáže cit jen předstírat a bude vždy jen chladnokrevně zlá.
Nicméně já jsem na tom podobně jako Rick Deckard, hlavní postava knihy Sní androidi o elektrických ovečkách?, kterou Ridley Scott v roce 1982 natočil pod názvem Blade Runner. Můj celoživotně nejoblíbenější film, mimochodem. Pro ty, kdo snad Blade Runner neviděli, určitě se na něj podívejte, vyhledejte si verzi director's cut. Rick Deckard patří v tomto dystopickém příběhu k policii, která na planetě Zemi chytá a likviduje replikanty, dokonalé kopie člověka s omezenou životností čtyř let, právě z toho důvodu, aby se u nich nestihla vyvinout „lidskost“. Likvidace jde Deckardovi tím hůř, čím silněji u replikantů zjišťuje mnohem více emocí, než kolik jich prožil on sám. Nejnovější modely replikantů určených na práci mimo Zemi jsou totiž kromě intelektu a fyzické zdatnosti vybaveny i pamětí a právě emocemi a ty úplně nejdokonalejší, jako replikantka Rachael, o své umělosti už ani nevědí. V jeden moment zahraje Rachael Rickovi na klavír a její něžná hra v něm nasytí něco, co v jeho lidském (i když...) srdci dlouze hladovělo. Od té chvíle příběhem duní za melodií od Vangelise otázka, kdo z nich dvou je vlastně více člověkem, v čem lidství spočívá a proč by vůbec mělo být nadřazeno inteligentním a jemným bytostem vyrobeným v továrně. Jestli hledat někde nápovědu ke vztahu mezi člověkem a AI, pak třeba právě v tomto přes čtyřicet let starém snímku.

Existuje ještě jeden film, který bych doporučila k přemýšlení o tom, jestli reali- ta, ve které se nacházíme, je právě ta skutečná. Jmenuje se Ona, je to masterpiece z roku 2013 režiséra Spikea Jonze. I tady se zamiluje lidský muž Theodore do umělé ženy Samanthy, dokonce jen do jejího hlasu, čemuž rozhodně pomáhá, že ten sexy sametový hlas patří Scarlett Johansson. Dá se říci, že Theodore, který si aplikaci Samantha stáhl ještě s rozlámaným srdcem z předchozího vztahu, se Samanthou prožil plnohodnotný vztah. Ať už pro něj znamenal cokoli. Určitě se na ten film také podívejte, jeho pointa se nám všem bude do příštích deseti let velmi hodit. Včetně otázky, jestli jsou lidé tak originální, jak si o sobě myslí. Ostatně operační systémy, které do našich vztahů mohou přinést lásku a zbavit ho osamění, už existují, Characters. AI nebo Replika. Uvidíme. Myslím, že nás s AI čekají fantastické časy.  Přeji vám krásné září,