Nora Grundová uvádí srpnové číslo Harper's Bazaar

Milé čtenářky,

zatímco kolem nás všechno zraje a plné sladké šťávy a vůně padá z větví rovnou na talíř, na palačinky, koláče a zmrzliny, a člověk by se nejradši tělem i myslí pohyboval jen po ose postel–kávovar–pláž–moře–postel..., svět nám zase klopýtl zpátky. Je dobré se od něj tedy zase příliš eskapicky neodpojovat, jinak se může stát, že zjistíme, že prostor, který jsme na prázdniny opustily, se po našem návratu zase o něco zmenšil. Zavál nám sem tisíce let starý odér, ten starý zatuchlý vzduch, co na vás dýchne, když projdete kolem náhle otevřeného sklepa. Je to nekonečně stará snaha ovládnout ženské tělo. Znovu a znovu. Jako by patřilo společnosti, tedy mužské společnosti, více než jí samé. Jak jste si mohli všimnout, americký nejvyšší soud zrušil federální právo na interrupci do 23. týdne těhotenství dané verdiktem Roe v. Wade z roku 1973. Rozhodnutí o interrupci je tedy na jednotlivých unijních státech, které ho už začaly okamžitě zakazovat. Nemylme se, že je to nějaká politická záležitost za Atlantikem. Není politická a není za oceánem. I v Evropě a i u nás jsou snahy rozhodnutí o tom, kdy a kolik chci potomků, odejmout ženám, které by jediné právě o tom, co vzejde z jejich těla, měly rozhodnout. Jde o filozofické téma s náboženským pozadím, které jsme měli už přece za vyřešené. Jde o svého druhu násilí na ženách, na využití toho, že těhotnou může být jen ta s dělohou, ovšem rozhodovat o ní chtějí ti, kteří se nikdy do takové situace dostat nemohou. Řekněme si rovnou, mezi námi ženami, která jsme se kdy nebála, že jsme těhotná, když se to vůbec nehodilo... Mohlo nám být sedmnáct a mohlo nám být sedmačtyřicet, mohla selhat antikoncepce, mohl se nám skvělý milenec jevit jako velmi nevhodný otec našeho potomka... Zkrátka mohlo být tisíc příčin... A také si řekněme, že umělé přerušení těhotenství není nic, co by žena absolvovala nadšeně, není to projížďka v loďce nebo masáž. Četla jsem trefné přirovnání, že je to spíše past, ve které, když je zvíře lapeno, je ochotno si ukousnout vlastní packu, aby se z ní dostalo.

Myšlenky se mi stáčejí k filmu Hříšný tanec. Je to film, který se k létu hodí fantasticky, koneckonců je o rodinné dovolené v prázdninovém resortu, lidé tu jedí melouny, plavou, opalují se a tančí... Film z roku 1987 je o vesměs bílých rodinách odpočívajících v letním středisku ve státě New York. Letošní léto ovšem nastal čas od oscarového hitu všech dob Time of my life a ikonické zvedačky upřít pozornost k tématu, které vlastně svedlo Baby a Johnnyho dohromady. Víte, proč nemohla Penny s Johnnym vystupovat se svým tradičním tanečním programem? Ano, musela na interrupci. A protože se psal rok 1963, kam byl příběh zasazen, mohla Penny podstoupit jen potrat nelegální, musela se obrátit na někoho, komu zaplatila 250 dolarů (to jsou ty peníze, které si šla Baby půjčit k tátovi), a on ji za to špinavým nožem na rozkládacím lehátku téměř připravil o život. Po většinu času roztančeného filmu – zvedačky, otočky, Baby romanticky přicházející o panenství s Johnnym – Penny bojuje o život a zachrání ji především statečnost otce Baby/Frances – dr. Jakea Housemana. On je totiž, viděno dnešníma očima, nakonec největší hrdina filmu. Ten se o Penny bez špetky moralizování postará, nesoudí ji, respektuje její rozhodnutí a nesnímá z mužů odpovědnost za nechtěné těhotenství. Otevřela se před námi na příští měsíce a roky obrovská spousta otázek, které bude nutné odpovědět. A my, Harper’s Bazaar, budeme u toho. A mezitím hledejme radost, protože jedině na radosti ze života, našeho vlastního, do kterého nám nikdo jiný nemá co strkat nos, na tom záleží.

Krásný srpen,

šéfredaktorka
Nora Grundová