Nora Grundová uvádí espresso season

Milé čtenářky,

znáte to, všimnete si určitého fenoménu a on se začne objevovat častěji a na nečekaných místech, až zesílí do konkrétnějšího poznatku nebo nápadu.

Před pár týdny jsem navštívila kvůli fashion weekům Milán i Paříž. Především v Paříži byla zajímavá dynamika. Přehlídky slovutných francouzských značek prostupovaly stejně zajímavé, ne-li zajímavější prezentace drobných a začínajících módních designérů. Utkvěly mi v paměti dvě značky, Ruohan a Litkovska, o nich napíšu jinde, ale intenzivně je doporučuji vaší pozornosti. V Paříži v jednom kuse lilo, fičel studený vítr a na ulicích kvůli jejich zúžení stály zácpy aut a autobusů. Místní si proráželi cestu všemožnými návštěvníky téhle metropole a bylo evidentní, že jejich trpělivost byla po letních olympijských hrách u konce. Trpěli nicméně mlčky a elegantně, až bylo zřejmé, že to k Paříži zkrátka patří, že po staletí tu v mumraji lidí z celého světa někdo někomu překáží, musí se něčím prodrat a dostane občas loktem nebo bagetou. C’est la vie.

Zápisník šéfredaktorky: Milánský týden módy

Naše společnost potřebuje více psychoterapie, shodly jsme se s přítelkyněmi u kafe. Listovaly jsme přitom fotkami bytu, který patřil vyhlášenému českému architektovi a ten se v článku vyznával z toho, že chtěl v bytě po dědečkovi zanechat svoji stopu. Ta stopa byla veskrze bílá, jakékoli historické prvky vzal bez milosti majzlík a nový prostor zůstal obnažený, s přísně bílým nábytkem, který jako by se vznášel ve vzduchu mezi osvětlením na černých kabelech. Tím vším prostupovala bdělost jeho jediného obyvatele, jestli je výsledek, a tedy i on dostatečně cool. Klevetily jsme nad těmi obrázky (protože ve skutečnosti zastáváme názor, ať si každý dělá, co chce, pokud přitom neobtěžuje nikoho jiného) a říkaly si, že někdy není nutná rekonstrukce prostorů a věcí, ale že by pomohlo utišení a ukonejšení samotného nitra. Že nemusí být cool.

Espresso season: listopadové číslo již v prodeji

Znovu mě to napadlo, když jsem se vracela z výletu autem do Krakova. Jela jsem většinu výletu po polských dálnicích, kde svítilo slunce, já si zpívala s playlistem, všichni jeli v klidu, ovšem po přejezdu českých hranic se něco změnilo. Provoz jako by znervózněl, všimla jsem si, že jsem to začala švihat, aby mi nenajížděli na záda, hudbu jsem ztišila a sevřela jsem v napětí volant. Takhle uběhla cesta až do Prahy. Přemýšlela jsem, v čem jsou poslední dvě hodiny cesty tak jiné proti těm stráveným mezi polskými řidiči na jejich dálnicích. Začalo mi být těch našich líto.

A tak jsem si začala převalovat v hlavě myšlenku, jestli ta naše společnost uprostřed Evropy, plná chytrých, vtipných a talentovaných lidí, a pak tedy i mnoha těch druhých, netrpí v poslední době nějakou úzkostí, jemným, ale táhlým stresem, který v ní vyvolal takovou přecitlivělost. Drobné neshody okamžitě vyostřují v silné kontroverze, před kterými se utíkáme do našich ozvěnových komor. Jako by se vlastně nezměnilo nic materiálně, ale nastoupil stav rozrušení a nastražení. Tak si říkám, čím to jde napravit. Přesně to nevím, ale myslím, že na to odpověď přinese právě listopad. Ubere na světle a na síle a snad přidá na klidu. Člověk se stáhne do svého domova.

Přeji vám krásný a klidný listopad,

Nora Grundová