Nora Grundová: O krátkosti života

Vždycky, když kolem mě někdo umře, vzpomenu si na přirovnání, které jsem slyšela v jedné z promluv dalajlámy. Podle něj jsou lidé jako hrušky na stromě. Ty taky padají, jedna přes druhou, některé hned jako květy, jiné jako drobné nezralé plody, další pěkně dozrajou a ty poslední se tam drží plné sladkosti a šťávy, dokud úplně nevyschnou. A nakonec také spadnou. V poslední době kolem mě odešlo na druhý břeh několik lidí, kteří byli vzácní mně nebo mým přátelům. Někteří byli věkem blízko mému, někteří i mnohem mladší. Pokaždé počítám ten rozdíl a představuji si ten teoreticky vymezený čas. Jak bych ho měla využít a jestli vůbec. Tři roky, pět let. Co se v nich dá stihnout a má to vůbec cenu? Je život krátký? Víte, že se tu často opřu o myšlenky moudrých, mám jich jako obvykle za pasem spoustu, takže proč teď nesáhnout rovnou po Senekovi a jeho eseji O krátkosti života. Zmiňuji ho tu proto, že právě on tvrdí, že život vlastně krátký není, jen si ho lidé zkracují tím, že spoustu času promrhají aktivitami, které se spokojeným životem nic do činění nemají. Ve vztazích, které nikam nevedou, zábavou, která jen odplavuje čas, stresem, který s reálnou situací ani nemusí mít nic společného. Schválně si ten esej najděte, není to nic dlouhého a je to překvapivě moderní čtení na to, že je to dva tisíce let stará záležitost. V krátkosti nás nabádá, abychom byli extrémně lakomí, když přijde na náš čas. K tomu se přidává spisovatelka Annie Dillardová, která říká, ať si všímáme, jak trávíme jednotlivé hodiny, protože z nich se ten náš život skládá. A ať se nespoléháme na časové harmonogramy, „jsou to jen záchranné čluny, na kterých, jak zjistíte o desítky let později, pořád žijete“.

A nakonec něco optimistického a vpravdě pro-aging. Jak říká Joseph Campbell, spisovatel a filozof zabývající se mýty, v jednom ze svých knižních rozhovorů, jde o to, vědět, co jsem přesně zač. „Jsem žárovka, která šíří světlo? Nebo jsem to světlo a žárovka je jen prostředník?“ Campbell přirovnává tělo k autu, ve kterém se veze lidské vědomí. Cestou odpadne blatník, pak pneumatika, jedna věc po druhé, až nakonec do cíle dorazí v celé své kráse právě jen to vědomí. Varovala jsem vás, že tento úvodník bude trochu temnější. Ale nebojte, všechno dobře dopadne, jen si tu campbellovskou jízdu pořádně užijme.

Krásný listopad,
Nora Grundová