Nitě, ruce, myšlenky

Navazují na Jitku Škopovou, která ateliér vedla čtrnáct let a během jejich vedení začal být Ateliér textilu mnohem víc vidět i díky aktivním spolupracím, které navazovaly s českými textilními a průmyslovými firmami a značkami. Kaplanová s Pondělíčkem mají ambici ateliér posunout ještě dál a využít potenciálu dostupných technologií.

HOZENÁ RUKAVICE

Vedoucí ateliéru společně se studenty, kterých je dvanáct včetně šesti stážistů, kteří do Prahy přišli například z Íránu, Tchaj-wanu nebo Islandu, chtějí zevrubně prozkoumat, co všechno může v dnešní době znamenat spolupráce. Mají tak společný cíl – gobelín, který bude reminiscencí tapiserie, již vytvořili studenti napříč ročníky pod vedením Antonína Kybala v roce 1966. Dílo bude vystaveno v rámci oslav 140. výročí UMPRUM.

Mnohovrstevnatost tapiserie je jedním z důvodů, proč se studenti budou letos během své semestrální kooperace věnovat právě její tvorbě. „Co obnáší celoateliérová spolupráce na jednom díle? Jaké benefity a úskalí to sebou nese? Co znamená tapiserie ve veřejném prostoru u nás a v zahraničí? Jaká témata by mohla nést? Co znamená řemeslo ve veřejném prostoru? To jsou jen některé otázky, na které budeme během následujících měsíců hledat odpovědi,“ říká Kaplanová. Spolupráce má pro ni velký význam a ona sama ráda aktivně vyhledává, s kým by studenti mohli spolupracovat a to nejen napříč školními ateliéry, ale i s firmami nebo nečekanými profesemi. Dnešní první hodina letního semestru ozvláštnila i přednáška o 3D tisku a jeho využití v textilní tvorbě.

Dosud se studenti objevování rozmanitosti textilu věnovali spíš v individuální rovině, třeba v předchozím zimním semestru, kdy po svém zpracovávali téma rukavic. Kaplanová otevírá plastovou krabici ve svém kabinetu a vytahuje z ní různorodé rukavice, i když některé z nich je připomínají jen velmi zdánlivě. Jsou to spíš konceptuální díla. Jedna je z trnité suché větvičky šípku, jiná z fragmentů porcelánu a je pro svou křehkost nyní schovaná v krabičce od nanukového dortu – což není součást konceptu.

Studenti měli čerpat inspiraci v Lobkowiczkých sbírkách a vytvořit pár nositelných rukavic a jednu rukavici v jakékoli formě. Rukavici měli pojmout nejen jako užitný předmět, ale i jako nosič myšlenky. Například studentku Fuyu Yeh z Tchaj-wanu nadchl na zámku Nelahozeves, kde se nachází část sbírky rodu Lobkowiczů, kabinet kuriozit a zážitek vetkla do rukavic, ve kterých nechyběly andělské vlasy a rychlá kola. Ema Šádová vycházela z historického kontextu rukavic, které byly v minulosti vnímány jako status luxusu, a vytvořila model z korálkové látky, kterou sama utkala. Luxus podle ní spočívá v možnosti věnovat čas něčemu, co ji baví, třeba pečlivému navlékání korálků. Šimona Lefflera zaujala informace o tom, že mnoho šlechtických potomků nevyrůstalo se svými rodiči, ale pod poručníky nebo s chůvami, a chyběla jim láska a dotek. Vytvořil proto rukavice, na které dotekem nanášel speciální emulzi, která za určitých podmínek vyleptala některá vlákna. V rukavicích se tak vytvořila velmi křehká, narušená místa. I to způsobuje nedostatek doteku.

„Naše zadání nebylo jen vytvořit originální rukavice, ale najít jejich prostřednictvím nosné téma. Je objevné a inspirující sledovat studenty, jak si hledají vlastní cesty. Pozoruju semestr za semestrem, jak se u nich rýsují charaktery a vlastní témata,“ říká Linda Kaplanová a vzpomíná i na loňské téma klauzurních prací, kterým byla vlna a které velmi rezonovalo i s veřejností. Ale žádné vlněné ponožky ani svetr nikdo neštrikoval, studenti hledali jiný potenciál znovuvyužití tradičního materiálu. Ateliér textilu na společném interdisciplinárním výzkumu spolupracoval s Ateliérem K.O.V. (Koncept-Objekt-Význam) a společně se zaměřily na místní ovčí rouno, jeho vlastnosti, společenský kontext i možnosti jeho využívání.

V každém zastřešujícím tématu, které ve škole studenti zpracovávají, jde o společný jmenovatel, kde a jak hledat nové pozice textilu a jak být součástí živého dialogu, aby se často opomíjený textil stal plnohodnotnou součástí designu.

HLEDÁNÍ VLASTNÍCH CEST

Kaplanová představuje novou cestu, jakou se škola vydává nejen na katedře užitého umění, kdy se opouští od mistrovských ateliérů. Vedoucí tu má roli spíše průvodce než mistra. „Na studiu je skvělé, že studenti dostanou čtyři roky jako bohatství času, kdy mohou objevovat sami sebe v kreativním a podpůrném prostředí. Hledají své naplnění při zkoumání různých témat, semestr za semestrem. Uznávám mistrovské ateliéry, ale já osobně se v takové pozici necítím, není mi to vlastní.
Studující vedeme k hledání vlastních tvůrčích cest a svého vlastního jazyka. Musí se ptát a musí hledat. To je pro tvůrce zásadní, aby našel své téma. I když není jistota, že ho najde za čtyři roky. Dáváme prostor omylům, které jsou součástí hledání a hodnotíme je pozitivně. Protože kde jinde bez uzardění experimentovat? Mým cílem je vytvořit prostředí, kde studenti mají chuť si věci zkoušet, i když nevědí, jak to dopadne, nejít na jistotu a víc hledat a nacházet to, co je jejich. Až školu absolvují, bude jejich značná devíza znalostí technologií, které si tu vyzkoušejí a naučí, ale taky bude super, když budou vědět, co je v životě zajímá a jaká by mohla být jejich cesta,“ říká Linda Kaplanová.

NENÁPADNÉ ŘEMESLO

Ví, o čem mluví. Ona sama je textilní výtvarnicí a designérkou, která také studovala v Ateliéru textilní tvorby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Během jejího studia zažívala Umprumka turbulentní časy, jednu dobu to dokonce vypadalo, že se celý Ateliér textilu nadobro zavře. Měnili se vedoucí, výuce chyběl koncept, navíc škola tehdy neměla adekvátní technické vybavení, a tak se Linda rozhodla načerpat zkušenosti z různých technik a přístupů především na zahraničních stážích.
V Indonésii prozkoumávala tradiční textilní techniky, kresbu voskem a ruční tkaní. „Zajímalo mě, jestli se tam tradice udržují a na čem lidé tkají, jaké mají vzory a z čeho vycházejí. Co místo, to jiná barevnost i stylizace ornamentu. V některých vesnicích je aspoň jedna žena, která tká, aby se řemeslo nezapomnělo. Jinde jsem navštívila místa, kde tká celá vesnice. Nejvíce mě zaujaly přírodně barvené ikaty na Sumbě,“ říká.
Na Jávě se seznámila s barvením voskovou rezervou, což je ekvivalent našeho modrotisku, a postupem výroby indigové pasty. Do Indonésie jela za látkami hned třikrát a pokaždé se naučila něco nového, byl to stěžejní odrazový můstek pro to, co by chtěla dělat. Z průzkumných cest se vracela s batohem plným látek, a hlavně novými znalostmi. V roce 2016 založila s Klárou Spiškovou, spolužačkou ze studií, studio Geometr, jež se zabývá návrhy a tvorbou autorských textilií pro architekturu a oděv.

Projekt Geometr je jedním z příkladů, jak uchopit textilní know-how a přetavit ho v praxi a úspěšný podnik. Textil je široký obor, a tak nabízí i široké využití, je to umění i řemeslo zároveň. Absolventi se mohou realizovat například ve vlastním designovém studiu, kromě Geometru to je případ značky Durch Duo designérek Anežky Podzemské a Dany Elsterové, které tvoří textilní bytové doplňky, nebo značka Lappa Anny Fialy Leschinger a Lenky Preussové, jež se zaměřuje na textilní akustické panely. Všechny tři značky se v minulosti úspěšně prezentovaly na Designbloku. Vedle nich stojí část absolventů, kteří své znalosti propůjčují průmyslu, klidně i automobilovému jako v případě Petry Debnárové, která pracuje pro divizi Škoda Design.

SUPERSTARS V ZÁKULISÍ

„Textiláci“ v sobě mají skromnost, nebývají to žádné superstars, obecně nemají potřebu tlačit své ego kupředu. „Když se díváte na módní přehlídku, málokdy se dozvíte, kdo navrhoval látky. Když vidíte tapiserii, můžete vědět, kdo byl autor předlohy, například Petr Nikl nebo Karel Malich, ale už se neví, jaký řemeslník tu tapiserii vytvořil. Tihle lidé jsou většinou upozaděni, ale neříkám to s hořkostí. Samotné řemeslo a textilní tvorba jsou tak naplňující, že fanfáry okolo nepotřebujete. Do takové práce musí být člověk zamilovaný, je v ní spousta energie,“ míní Linda Kaplanová.
Moc by si přála, aby se textilní tvorba stala součástí veřejného i soukromého prostoru. Textil vnímá jako prostředek, kterým lze jednoduše změnit atmosféru interiéru, a to je i jeden z důvodů, proč apeluje na spolupráci s architekty. „V zahraničí se textil ve veřejném prostoru objevuje, příkladem jsou vlněné tapiserie studia Claudy Jongstra v aulách, bankách či restauracích nebo textilní instalace Ellen Grieg v Oslo Sentralstasjon. Je s tím spojeno i řemeslo, které bych si přála více potkávat, Řemeslníci by dostávali zakázky a mohli tak svůj um udržovat a předávat. Jsou to kořeny naší společnosti,“ vysvětluje.

PLEVEL A ŽAKÁR

Škola studentům poskytuje jedinečné technologické zázemí, které se s přesunem ateliéru do Technologického centra v Mikulandské ulici ještě rozšířilo například o žakárový stav nebo pletací stroje, avšak rukodělné dovednosti vždy doplňují hlubší myšlenky a vlastní filozofie. „Občas nás někdo popíše jako ty, co tkají a pletou, a je pravda, že si tu každý může zkusit všechny možné tradiční techniky, které jsou součástí naší kultury. Každá technika nabízí velmi široké množství využití, které může studující dlouhodobě prozkoumávat a prohlubovat pak své zkušenosti i po škole, ve své praxi. A i když se pracuje s určitou historickou prapůvodní technologií, může jí vtisknout současný náboj,“ říká vedoucí ateliéru. Mezi „holky, co tkají“ patří například Thea Chatrná nebo Františka Benčaťová.

Thea Chatrná se už od své diplomové práce zabývá těmi nejšetrnějšími přístupy v textilní tvorbě, konkrétně tvoří jedinečné příze z plevele, které hledá u cest, na rumištích, v zahradách i v lesích. Zajímají ji svízele, netýkavky či křídlatky, všechno to jsou plevele, ve kterých však ona sama spatřuje velký potenciál. Tyto plevelné rostliny využívá a dělá z nich příze, rostlinami i barví, a aktuálně s plevelem zkouší i tkát. Kousek její čerstvě utkané látky, která lehce připomíná ratan, je zrovna v žakárovacím stroji a snadno si lze představit, jak by působivá přírodní látka mohla být součástí moderních interiérů.

Františka Benčaťová zase do hloubky zkoumá různorodé možnosti žakárového tkaní. V rámci své diplomové práce s názvem Basket-like, basket-what, basket-why, která v roce 2023 získala i Cenu rektora a Františka za ni byla nominovaná jako Objev roku v rámci cen Czech Grand Design, vytvořila rozsáhlý vzorník žakárových tkanin. Ve svých textilních projektech ráda odhaluje složitost obyčejných každodenních věcí, které nás obklopují, a umožňuje nám je ocenit a docenit. Nejen ona se tak snaží zvýšit naši všímavost vůči textilu, který nás obklopuje.