Nikola Nováková: Martin Krajc a jeho Nymphae Perspicuae

Martine, za svůj život jsi už dal spoustu rozhovorů, a protože jsme spolu aktuálně připravovali tvoji současnou výstavu v DSC Gallery s názvem Nymphae Perspicuae, dovolím si pokládat trochu konkrétnější otázky. Kdo zná tvoji práci, určitě ví, že hledáš inspiraci v módní fotografii a také tě fascinuje modernistická architektura, konkrétně Case Studies z Kalifornského pobřeží. Kdy se v tobě probudila tahle fascinace oběma odvětvími? Může za to nějaký konkrétní zážitek? Cestuješ rád za architekturou?

Je pravda, že to jsou dva mé silné inspirační zdroje, kterých je ale ještě víc. Obě inspirace se ke mně dostaly přirozeně už někde v době studia na Akademii nebo krátce po ní a v čase se můj přístup k nim volně proměňuje. První obrazy inspirované módní fotografií byly v roce 2006 tři výšková plátna s názvem Chica, které jsem vystavil na skupinové výstavě Město v Galerii AVU. Každý byl trochu odlišně malířsky provedený – stékaná informální malba, ale i veristický detail dámského kožichu, zkoušel jsem tam částečně malovat i rtěnkou. Náhodou to byly také první obrazy, které jsem dával do bílých rámů. Měly reagovat na zkreslený obraz ženy budovaný módním průmyslem, který ji představuje jako bezchybnou a dokonale krásnou bytost. Současně tam bylo okouzlení – osobně mě už od mládí přitahovaly značkové a designové výrobky, jejich preciznost a kvalita. Reklama určitě hodně zkresluje, ale nesmazatelně se propisuje do podoby naší společnosti. Můj zájem o Case Study Houses odstartovala velká kniha od Taschenu, kterou jsem dostal od rodiny těsně po škole. V Kalifornii jsem ještě nebyl, určitě se tam na ty domy musím někdy podívat. Vilu Tugendhat nebo Barcelonský pavilon od Miese van der Rohe jsem ale nevynechal. Architektura mě ale určitě oslovuje celoživotně. Částečně za to může studium scénografie na Střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově, které mě naučilo vnímat prostor a přemýšlet o vztahu světla a stínu. Určitě to je zase oblast, kde obdivuji kvalitu v prostorovém řešení a materiálech. Sám mám kolem sebe rád čistý design a minimalismus a obdivuji ikonické designy (před časem jsem si třeba pořídil křeslo Eames Chair, které je už v oblasti nábytkového designu ikonou přes šedesát let).

Předminulý rok jsi ve spolupráci s DSC Gallery uvedl výstavu Immersion ve slovenské kunsthalle na samém výběžku dunajského břehu, ve výstavním prostoru Danubiana. K výstavě jsi také vydal ucelený katalog, kde jsi koncepčně rozdělil svoji práci do pěti celků. Jak jsi k tomuto přístupu došel?

Ano, v rozhovoru do knihy, který vedl Karel Srp, jsem definoval svůj malířský princip, který je založený na kombinaci kresby, lazury, detailu, gesta a polití. K jeho definování mě určitě přivedla dlouholetá spolupráce s Karlem Srpem, který je velmi vzdělaný a v době příprav výstavy mě navštěvuje v ateliéru. Má vždy dotazy nebo zajímavé připomínky a srovnání, kterými mi umožňuje vidět moji tvorbu v nějakém vztahu ke staršímu umění a zároveň mě trochu nutí přemýšlet o obraze jinak a víc do hloubky.

Jak jsi sám zmínil, na svých projektech dlouhodobě spolupracuješ s Karlem Srpem, který se řadí mezi přední české kurátory. Jeho celoživotní dílo je ale spíše zaměřené na modernistické autory, konkrétně v období českého surrealismu. Vaše směry jsou spíš rozdílné, kde se mezi vámi potkala synchronicita, která kontinuálně pokračuje?

S Karlem Srpem spolupracuji od roku 2015, kdy se mnou připravoval mou první samostatnou výstavu v DSC gallery. Je pravda, že je známý především díky svým velkým badatelským projektům věnovaným české moderně. Na druhou stranu je to ale také uznávaný odborník na současné umění, kterému se vždy paralelně věnoval, a kurátorské projekty v Galerii hlavního města Prahy, které vedl, často dokázaly vystihnout charakter tehdejšího umění. V GHMP veřejnosti představil třeba práce generačně staršího expresivního malíře Lubomíra Typlta, který byl do té doby v Čechách v podstatě neznámý. Velmi dobře se ale vyzná i ve starém umění, které mě osobně také zajímá. Jeho zájmu o mou tvorbu si opravdu velmi vážím. Dělali jsme spolu i opravdu velké projekty jako Libido (Mánes, Praha, 2016), Pictures in My Head (Jízdárna Alšovy jihočeské galerie, Hluboká nad Vltavou, 2019) nebo Immersion (Danubiana, Bratislava, 2021). Během příprav výstavy mě pravidelně navštěvuje v ateliéru a otevírá témata nebo souvislosti, které bych si při pohledu na své obrazy třeba neuvědomil. Vážím si jeho obrovské profesionality, cítění obrazů v prostoru a jsem moc rád za všechny reprezentativní katalogy, které k výstavám společnými silami vznikají. Mám ho ale rád také jako člověka a myslím, že za tu řadu let jsme i přátelé.

Výstava, kterou představuješ v DSC je impozantní explozí barevnosti. Když jsi studoval na AVU u Michaela Rittsteina, měl jsi úplně opačný výrazový prostředek. Co ti barva umožňuje? 

Je pravda, že moje malířské začátky jsou hodně tmavé, což souvisí s mým tehdejším existenciálním zaměřením, kde svou roli možná sehrálo i zaměření ateliéru. Barvy jsem pro sebe objevil během ročního studijního pobytu v Madridu, který jsem absolvoval v průběhu studia. Tam jsem začal vnímat intenzitu barev a kontrast světla a stínu a jejich vliv na proměnu barevnosti. Hodně mě v tom směru určitě ovlivnili i staří španělští mistři. V Pradu jsem se učil na plátnech Diega Velázqueze, kde se u něho z potemnělého plátna vynořují nádherné a intenzivní barevné tóny. Tamní krajina má také úplně jinou barevnost, čehož si člověk všimne už při přistávání letadla. Barvy mi určitě pomáhají zintenzivnit moje vyjádření a přenést náladu na plátno. Mám rád, když je život barevný, a proto je rád přenáším i do obrazů.

Aktuální výstava má daleko od minimalismu. Výrazná barevnost, těla nahých nymf v popředí, vrstvení různých plánů a dějů… Jak vypadá skládání jednoho obrazu? Jaká je příprava? A syntéza? 

Tady se můžeme vrátit ke zmíněným pěti malířským formám (kresba, lazura, detail, gesto, polití), které používám. Vždy, než začnu pracovat, mám většinou představu o základní kompozici obrazu a o motivech, které si uhlem načrtnu na nenašepsované plátno. V některých momentech se motivy překrývají a potom přichází na řadu barvy, kterými vybrané plochy nebo kontury vytahuji a zpřesňuji. Některým částem se věnuji detailněji, jinde raději rozvolním pomocí gesta. Na tyto odlišné přístupy používám i odlišné typy štětců. V konečné fázi potom obraz pozoruji, dotahuji, zpřesňuji a případně volím lokální polití, které vnímám jako takovou tečku, která občas tvoří i výrazný barevný akcent.

Výstava Martina Krajce potrvá do 29. srpna. Komentovaná prohlídka s umělcem pro veřejnost se koná 8. srpna. @dsc_gallery