Monika Žáková: umělkyně, kterou milujeme

Obrazy Moniky Žákové šálí smysly. Při prvním setkání s nimi není jasné, na co se díváte. Je to zmuchlaný papír, pomalované plátno, nebo snad fotka? Plátna, na nichž není nic jiného než záhyby a sklady, působí až klášterně prostě, a přestože nezachycují nic živého, vibrují mihotavou energií. „Na mé tvorbě mě nejvíce baví, že v okamžicích soustředění se odpojíte od toho, co se děje kolem vás, a ponoříte se do sebe. Potřebuji ten pocit pořád zažívat. Podobně jako když někdo leze po horách a pořád se k tomu musí vracet,“ říká.

JAK JSTE K TAKOVÉ VÝTVARNÉ TECHNICE DOSPĚLA?

Maluju od dvou let a už od útlého věku jsem věděla, že to chci dělat celý život. Pořád jsem kreslila a pořád realitu. Na akademii jsem se dostala do bodu, kdy jsem zjistila, že mi je to už málo. Přešla jsem na práci s papírem, který jsem různě skládala a vkládala do obrazů. Po papíru jsem experimentovala s plechem, který jsem ohýbala jako papír, a pak jsem přešla k sádře a textilu. Docela dlouho jsem chtěla být sochařka, baví mě dělat plastické věci a cítit materiál rukama. Když malujete, máte v ruce tužku nebo štětec, ale materiálu se nedotýkáte.

JAK BYSTE POPSALA SVŮJ VZTAH K BARVÁM?

Tíhnu k těm nepopsatelným. Syté barvy jsou velice jasně definované a v umění musí probíhat i nějaká komunikace. My máme někdy velký problém najít pojmenování pro určité barvy, které jsou někde mezi. Hrozně mě baví, jak lidé na barvy v mých dílech reagují, jak se je snaží pojmenovat a každý vymyslí něco jiného. Ten prostor pro kreativitu je s takovými barvami mno- hem širší.