Krásné a skromné Dokonalé dny Nory Grundové

Řeč je o stárnoucím muži Hirajamovi, hlavním hrdinovi filmu Dokonalé dny, který bych chtěla moc doporučit. Je to starý dobrý Wim Wenders, takže film nikam nespěchá, není v něm třeba moc mluvit, protože film má jiné silné způsoby, jak příběh vyprávět. Film se odehrává v centru současného Tokia a hlavní roli v něm hraje Kódži Jakušo, japonská filmová hvězda. Jeho uklízeč Hirajama žije v lásce a respektu ke světu a v takovém rozpoložení vychází jeho skromnost, s jakou žije, jako ta nejmoudřejší a nejušlechtilejší cesta. Wenders má poetiku dotaženou k dokonalosti, je to ten film, kde se zdánlivě nic neděje, a vy přitom zažijete spoustu poznání a momentů, kdy uvažujete nad vlastním životem. Hirajama žije v dobrovolném a důstojném minimalismu, až si člověk říká, co všechno by šlo vlastně z života vyloučit, protože to je přebytečné a stojí to jen peníze a nervy. Tento čistič tokijských, mimochodem neuvěřitelně designových, veřejných záchodů poslouchá hudbu ze starých kazet (a jsou to všechno americké songy 70. a 80. let), čte nejlevnější knihy z blízkého antikvariátu a je ve všem poctivý. Hirajama má jeden den jako druhý a každý vítá s úsměvem. Teprve při setkání a vzácných hovorech s jinými lidmi se ukazuje, že má asi dobré důvody k tomu, že žije sám a dává přednost stromům před lidmi.

Jestli jste viděli film Jima Jarmusche s názvem Paterson o řidiči autobusu v malém americkém městě, je to něco podobného. Tady ale nejsou básně, jaké skládal autobusák v Patersonu, Hirajama fotí koruny stromů ve slunci. Mihotání slunečních paprsků mezi listy stromů se v japonštině říká komorebi a v Dokonalých dnech hraje důležitou roli. Takže kdo si tedy chce u filmu odpočinout, přistoupit na pozvolné Wendersovo tempo (fakt se toho nebojte) a vidět opravdu něco krásného a hlavně krásně dojemného, tak Dokonalé dny vřele doporučuju.