Milé čtenářky,
vítejte u červencového čísla Harper’s Bazaaru. Dávalo se nám dohromady až nápadně snadno a čte se samo, jak uvidíte, témata vztahů, nastavování hranic a poctivé introspekce se nám totiž vznášela přímo na dosah nad hlavou. Je to tak, lidé si své protějšky, a zejména ženy muže, nemusejí už vybírat z ekonomických a existenčních nutností, a tak mají možnost vybrat si toho druhého podle charakteru. A to je úplně jiná jízda. Ženy nicméně pořád jako by byly nějak více odpovědné za emoční teplotu v místnosti.
Řeším s jednou blízkou kamarádkou v poslední době takový zajímavý příběh lásky, vášně, emocí a testování vlastních hranic. Chodila s mužem, skvělé splynutí těl i duší, zjevně oba čerpali ze stejných kulturních zdrojů, jeden za druhého dokončovali věty. A přesto se její vnitřní brzda před časem začala téměř proti její vůli zatahovat. Má za sebou příběh dlouhého rodinného života s narcistou par excellence, ve kterém, kdyby zůstala ještě chvíli, tak se tělo rozhodne dobrovolně umřít za ni. Tento nový muž nesl známky, které si vysnila, takže zpočátku nepostřehla a pak přijala, že v tom nejhlubším se nepotkávali.
On: Láska bolí. Ona: Láska nebolí, naopak léčí. On: Kdo miluje, tak žárlí. Ona: Kdo miluje, nemá potřebu druhého vlastnit. Mezi vším vtipem a sarkasmem začala přemýšlet nad každým slovem, jestli zbytečně nezraňuje jeho ego, a byla v tom fakt dobrá, celoživotní role people pleaserky ji skvěle vytrénovala. Věděla, že musí nechat toho muže, který řešil svoji komplikovanou životní situaci, jeho vlastním kompetencím a nenést spoluodpovědnost za jeho rozhodnutí. Naposledy se dostali do zajímavého střetu. Před několika dny ji pozval na rande, měl zamluvit místo, ovšem pár hodin před setkáním se od něj v mobilu objevila zpráva, že se moc těší a ať ho dojede vyzvednout a že taky musí to rande zaplatit. Nebylo to poprvé, na počátku to nechala takhle nastavit a nic nebyl problém, ale nějak očekávala, že lidé obecně vědí, že hranice laskavosti a velkorysosti se nemají testovat příliš často. Byly v tom opakovaně půjčené peníze, opakované placení, divoké emoce, když hned neodpověděla na jeho zprávy, dovážky sebe sama…
Náhle měla dojem, že její ochota a laskavost už jsou očekávané jako samozřejmosti a místo ochránce se z něj stal jen další člověk, o jehož potřeby měla pečovat. Volala mu, chtěla mu říct, že na rande nedorazí a vysvětlit proč, že už nemá kde brát, že její energie se už vyčerpala. K vysvětlení už se nedostala, protože muž na druhé straně hovoru začal křičet o rande zrušeném na poslední chvíli jako o totálním disrespektu, položil to a zablokoval si ji.
Vzpomněla jsem si na historku Mistra Čuanga o prázdném člunu. Představte si, že veslujete ve člunu po jezeře a náhle do vás narazí jiný člun. Hledáte očima člověka, protože se strašlivě rozčílíte. Ale pak zjistíte, že člun je prázdný, a vztek z vás v tu chvíli vyprchá, není důvod nadávat prázdnému člunu. Teorie Mistra Čuanga spočívá v tom, že když do vás někdo vrazí ve člunu, nezlobíte se na něj za to, že do vás vrazil. Zlobíte se na něj za ten příběh ve vaší hlavě, který jste si během těch dvou vteřin o tom člověku vyrobili. Úklady, zlé úmysly, vědomou zradu. Ale on je ten člun prázdný. Podle Čuanga, taoistického mistra, máme pořád pracovat s tím, že čluny, které do nás narážejí, jsou prázdné. Člověk na sebe nemusí nechat dopadat vztek druhých, jsou to jejich příběhy, ne naše. Vůbec nejlepší je vnímat se jako vodu v tom jezeře, obtéci plynule to všechno, skrz nebo kolem, dál vlastní rychlostí. A když už to nepůjde vydržet, tak se vypařit.
Jak říkám, uvidíte, že se vám toto číslo bude číst samo. Krásný červenec.
Nora Grundová
Šéfredaktorka Harper’s Bazaar nikdy nevynechá zajímavou knihu, nejnovější výstavu nebo divadelní hru.
7 „nejpodzimnějších“ filmů do sychravých večerů
Nejlepší životopisné snímky o hudebních legendách
Tip Kristýny Mazánkové: Umění na zdi i na talíři