Fantazie o zmizení: Nora Grundová uvádí srpnové číslo

Většina z nás už dobře ví, že fotky, na nichž se děti nadšeně koupou v moři, zatímco jejich maminka polehává na lehátku opodál, jsou marketingový nonsens. Matka dětí ve vodě jen přesunula svůj rodinný management na jiné místo, dál řeší jídlo, toaletu, komáry, ručník, toaletu, jídlo, ručník, komáry, zatímco předstírá, že si čte. Něco se opravdu děje, říkala jsem si, protože takhle rozšířenou únavu mezi přítelkyněmi jsem snad nezažila. Jako by to letos ze všech vytáhlo právě léto. V zimě jako by bylo omluvitelné, že se nám nic moc nechce, jen ležet pod dekou, jíst sladkosti a číst si, nebo ani to ne. Ale v létě? Kdy máme chtít být opálené, štíhlé a odpočaté?

Strávila jsem nedávno sama týden na malinkém řeckém ostrově a ambici jsem si definovala jasně: jen spát, co nejvíc plavat v moři a číst knížky. Přestala jsem reagovat na whatsapp, kde se mi nakupilo osmnáct nezodpovězených konverzací (říkala jsem si, že ten, kdo mě má rád, mi týden odpojení odpustí, kdo ne, tak ať se třeba zblázní), nosila si do apartmánu obří rajská jablka, fetu, vodu a červené víno a víceméně v tichu a na pláži, o kterou stáli jen místní po práci, jsem se dostala do blaženého stavu, až jsem zapomněla, kdy mi to vlastně letí nazpátek.

Kam se ale může stáhnout člověk, nejčastěji žena, když na ní leží mašinerie celé domácnosti, rodiny a práce? Jak to na pár dní všechno rozhrnout do stran a ztišit v tom malém časovém okně unavenou mysl? A nemít přitom pocit frustrace, když se žádná nová energie ne a ne dostavit? Jak miluji longevity a wellbeing, tak v tuhle chvíli bych je také odložila na září, protože pro unavenou ženu to není lék, ale jen další produkt výkonnostní společnosti kolem ní. Její pozornost a empatie, vyčerpávaná na milionech zdrcujících zpráv ze světa daleko za dosahem jejího vlivu, potřebují naopak nedělat vůbec nic. Musíme si dovolit a dokázat nesledovat zprávy, neodpovídat na whatsapp, vyhnout se sporáku, nemít na všechno názor a odpověď. A nebát se toho.

Četla jsem nedávno povídky Doris Lessing, skvělé britské spisovatelky, která, když se jí v jejích osmaosmdesáti letech novináři na ulici zeptali, jestli ví, že získala Nobelovu cenu za literaturu, nad tím se smíchem jen mávla rukou. Jedna z povídek mi zůstala viset na mysli. V povídce z roku 1963 To Room Nineteen (česky vyšla jako Pokoj číslo devatenáct) touží vlastně šikovně vdaná, ovšem péčí o všechny a všechno vyčerpaná žena po klidu a prostoru pro sebe sama. Proto si tajně pronajme v hotelu pokoj číslo 19, kde se pravidelně schová a nedělá vůbec nic. Je pro ni schůdnější nalhat muži, že chodí za milencem, protože ví, že potřebu platit si hotel, aby v něm mohla každý týden v tichu a o samotě nedělat nic, by nevysvětlila. Když její muž přesto tajemství pokoje číslo 19 odhalí, tedy že žádný milenec neexistuje a jde o potřebu samoty, Susan Rawlings ví, že bez těch tajných hodin pro sebe už nechce žít, a vezme si život. Je to opravdu silný text.

Takže bych nakonec asi raději zmínila slovo, do kterého péči o svou unavenou a vyčerpanou mysl shrnuli Finové a která je optimističtější a udrží nás naživu. Kalsarikännit. V překladu jde o jemné domácí popíjení ve spodním prádle. Pointa není v alkoholismu, ale ve vypuštění plánů a ambicí, podvolení se domácímu pohodlí a potlačení neklidu z vlastní nevýkonnosti.

Přeji vám tedy úspěšný kalsarikännit v krásném spodním prádle a kdekoli.

Krásný srpen. 

Nora Grundová