Druhá série The Last Of Us: Důkaz, že hry stále ještě mají své místo na obrazovce

Je pravda, že A Minecraft Movie (volně založený na populárním sandboxu) válcuje kinohity co do návštěvnosti a tržeb. Jenže zároveň ho provází svérázné chování publika. Kina ve světě jsou plná neukázněných fanoušků, kteří reagují na výkřiky typu „Chicken jockey“ tak divoce, že to v sále vypadá jako uprostřed nejdivočejší párty. Kromě pobouření personálu a nepořádku v hledišti to bohužel nic nepřináší.

Videoherní komunita se přitom celé roky snaží, aby se hry dostaly do širšího kulturního povědomí jako relevantní médium, ne jen jako zdroj výstřelků a recesí. Není pochyb o tom, že herní průmysl má skvělou budoucnost – a většina her si komerčně vede lépe než mnoho filmových projektů. Přesto se čas od času někdo pokusí překlenout hranici mezi velkým plátnem nebo televizní obrazovkou a světem her. A když se to povede, může z toho vzejít něco výjimečného, jako právě The Last of Us.

Herní příběh, který funguje i jako seriál

Videohra The Last of Us od studia Naughty Dog byla už v době svého vydání (2013) oceňována pro hluboký příběh a emotivní prožitek. Tvůrci seriálu Craig Mazin a Neil Druckmann (Druckmann je spoluautorem původní hry) využili tento bohatý materiál a přetavili ho v úspěšnou televizní ságu. Po úvodní řadě, která sklidila chválu kritiků, se nyní vrací druhá série a hned v prvním díle naznačuje, že se s kvalitou nepolevuje. Děj navazuje tam, kde minulá série skončila, a Pedro Pascal (Joel) s Bellou Ramsey (Ellie) se objevují jako hlavní dvojice. Už v úvodu je jasné, že uplynulo pět let a oba se snaží začít nový život v komunitě, která by mohla zaručit relativní bezpečí. Jenže mezi nimi dříme nevyřešené tajemství, které slibuje rozbouřit vztahy a přinést temné následky.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Max (@streamonmax)

Příběh, co připomíná, že můžeme chtít víc

Zatímco kolem Minecraft filmu se točí spíše chaos a povrchní cool faktor, The Last of Us druhou sezónou demonstruje, že herní adaptace může nabídnout vrstevnatý, intenzivní zážitek, který přesahuje pouhou akční podívanou. Nejde jen o efekty a známé tváře, ale o pečlivou práci s postavami a vyprávěním. Nová řada si zakládá na serializované struktuře. Nastavuje hlavní konflikt, znovu představuje klíčové charaktery a připravuje diváky na nadcházející emoce a zvraty.

Výsledkem je poutavý mix napětí, rodinného dramatu i hororové atmosféry, který drží krok s prvotní silou herní předlohy. V éře, kdy se zdá, že publikum chce hlavně rychlou zábavu, je to malý zázrak. Připomínka, že někdy chceme být i dojati, zasaženi. A ano, dokonce i zraněni příběhem, který se nebojí jít do hloubky.

Bolestivé příběhy jako nová zábava?

The Last of Us dává jasně najevo, že nemusíme mít strach z náročnějšího obsahu. Ne každá adaptace hry musí být cool jízda, kde se od začátku do konce jen střílí a padají kostky z nebe. Někdy může být nejlepší cestou příběh, který je srdceryvný a bolestivý tak, že nás zasáhne do morku kostí. A právě to je důvod, proč by měl herní svět na obrazovkách pokračovat, neboť to, co dělá dobrý příběh ve hře, může skvěle fungovat i ve filmovém či seriálovém formátu.

Druhá řada The Last of Us potvrzuje, že pokud se herní předlohy zpracují s úctou k originálnímu materiálu a tvůrčím citem, vznikne silný divácký zážitek. Na jedné straně tu máme Minecraft film, kolem něhož poletuje kontroverze a zmatky, na straně druhé The Last of Us se svou temnou, niternou a důslednou verzí apokalypsy. Každý titul si najde své fanoušky, ale pokud hledáte něco víc než jen masovou podívanou, právě The Last of Us vám připomene, že kvalitní videoherní adaptace ještě zdaleka neřekly své poslední slovo.