Bela Schenková je režisérka, výtvarnice a aktivistka bojující proti týrání zvířat. Roky cestovala po světě s Divadlem bratří Formanů i s vlastním Anpu, režírovala pro divadla v Norsku i v Austrálii a dnes se věnuje režii her a dramatizací v Českém rozhlase. Sama píše rozhlasové pohádky, organizuje charitativní aukce ve prospěch ochránců zvířat, a jak se smíchem přiznává, mezi její „guilty pleasures“ patří vášeň pro tenisky.

Jak se člověk, který prožil desítky let na cestách s divadlem a novým cirkusem, hrál a režíroval, dostane k práci v Českém rozhlase ?
Po skončení DAMU jsem řadu let cestovala s experimentálním divadlem, které jsme s Petrem Formanem, Tomášem Žižkou a dalšími založili během studia. Potom jsme v tomto dobrodružném a novém pojetí divadla pokračovali další léta, procestovali jsme Evropu a svět a zažívali jsme opravdovou tvůrčí a osobní svobodu. Byly to roky hodně naplněné, ale já jsem cca po třiceti letech tohoto divokého, romantického, ale i namáhavého života zatoužila víc se usadit, a přišla nabídka z Českého rozhlasu. Začala jsem režírovat rozhlasové hry, četby, ale i poezii a pohádky – a ta práce je samozřejmě od divadla odlišná, ale na druhou stranu stejně tvůrčí.
Když už jste zmínila jméno Forman, není bez zajímavosti to, že právě slavný Miloš Forman byl 18 let vaším tchánem.
Dlouho jsem žila s jeho synem Matějem a Miloše jsme pravidelně navštěvovali nebo s ním trávili dovolené. Byl to velmi vzdělaný, laskavý a vtipný člověk, také to byl velký gurmán, a když na něj vzpomínám, vybaví se mi, jak vždy říkal: „Pro tvorbu je důležité držet se hesla MÉNĚ MLÉKA.“ To znamená nezůstat uchvácen svými nápady, ale přemýšlet o tom nejpodstatnějším z nich.
S Milošem Formanem vás mimo jiné spojovala i velká láska ke psům. Prý jste mu kdysi až do New Yorku vezla štěně.
Byl to Pepík – labrador, které Miloš miloval. Jeho první labradoři byli Zeman a Holka, kteří jsou pohřbeni na jeho pozemku v Americe pod českou lípou. Ale později jsem Miloše přesvědčila, že je dobré nekupovat psy, ale adoptovat. Přistoupil na to a poslední léta jeho života žili v jeho rodině nechtění a opuštění psi z útulků.
Opuštěná a týraná zvířata jsou mimochodem velkým tématem vašeho života. Nejsou podobné aktivity náročné na psychiku?
Každý, kdo se rozhodne pomáhat tam, kde je utrpení, bolest samozřejmě zažívá. Zvířata se neumí bránit, a proto je potřeba ustoupit ze své pohodlnosti a přiložit ruku k dílu. Jsem původem Slovenka, a tak pomáhám organizaci Svoboda zvířat RC Prešov třeba tak, že hledám adoptivní rodiny pro odebrané psy a kočky z romských osad na východním Slovensku. Co se tam děje, si člověk z civilizované společnosti neumí představit snad ani v tom nejhorším snu. Uspořádala jsem už několik akcí na podporu této organizace, ale tu největší máme právě před sebou – 5. června proběhne v pražském divadle La Fabrika obrovská párty spojená s aukcí děl předních českých i slovenských výtvarníků. Podařila se mi dát dohromady neskutečná sbírka umění a myslím, že díky tomu, že máme ceny lidové, ale i exkluzivní, si na své přijdou nejen sběratelé, filantropové, ale i lidé, kteří chtějí pomoci.

Vy sama jste zdatná výtvarnice, bude se dražit i nějaké vaše dílo?
Tak to si pořád nechávám projít hlavou, protože přece jen ucházet se o zájemce vedle takových jmen, jako jsou například Krištof Kintera, Boris Jirků, Jiří Černický, Andrej Dúbravský, Stefan Milkov nebo Rony Plesl, je slovo do pranice. (smích) Je ale pravda, že se mých obrazů prodala už spousta a část honoráře posílám právě zmíněnému spolku, takže mě toto moje hobby velmi těší.
Sklony k výtvarnému umění jste jistě zdědila po své příbuzné, nejvýznamnější slovenské malířce Ester Šimerové. Máte od ní doma nějaký obraz?
Její práce se dnes prodávají za miliony. Teta mojí maminky Ester byla jedním z největších umělců v Československu. O její obraz projevilo zájem dokonce pařížské Centre Pompidou. Nedala jim ho. Vše věnovala městu Liptovský Mikuláš, kde žila. Naše rodina měla kromě kreseb nádherný olej s názvem Madona na vinobraní, ale dnes mi místo něj stojí v Praze dům a já na Ester s láskou vzpomínám. (smích) Nebyla to ale jen Ester. Můj prastrýc byl i Sergej Charchoune, představitel pařížské avantgardy, který odešel kolem roku 1900 do Francie, kde vystudoval malbu a žil zde až do své smrti. Nedávno jsme viděli v Paříži jeho krásnou výstavu a bylo vtipné, jak majitel galerie, když jsem se mu přiznala, že jsme rodina, měl radost a hltal o Sergejovi další informace, o kterých neměl ani tušení. Další mojí tetou byla Kateřina Černá, malířka a velmi avantgardní výtvarnice, která nedávno bohužel odešla – tu jsem měla dokonce tady v Praze, její rodina se sem už dávno přestěhovala, protože její dědeček byl ministrem ve vládě prezidenta Masaryka. Takže ano, malířů je v našem rodě požehnaně, není tedy asi divu, že i pro mě je to velká vášeň.
Jste žena mnoha profesí, zájmů a jasné životní filozofie. Máte nějaké své takzvané „guilty pleasures“?
Mojí vášní jsou tenisky, mám jich plné skříně a nestydím se za to! (smích)