Přesně před třiceti lety měl Pulp Fiction premiéru na festivalu v Cannes, kde ihned získal divácké sympatie společně s hlavní cenou, Palme d’Or.
Film, který je považován za magnum opus režiséra Quentina Tarantina, byl eklektický, neobyčejný a diváci od něj nemohli odtrhnout oči. Nekonvenční dějová linka, úzké propojení černého humoru a násilí (střídající jedno a druhé lusknutím prstu), důmyslné dialogy, popkulturní reference a pastiš, kterou kinematografie dosud neviděla. Tento hybrid krvavé gangsterky a černé komedie měl na poli nezávislých filmů kolosální úspěch a za třicet let své existence získal přmo kultovní status. Hned několik kritiků jej označilo za jeden z nejlepších filmů v historii, a mladého Quentina Tarantina zároveň pasovali na vlajkonoše postmoderní kinematografie. Alespoň té americké.
Režisér coby velký fanoušek nezávislého retro noir žánru extrahoval klíčové vizuální prvky z jiných snímků – The Yakuza, Kiss Me Deadly nebo Psycho. A Julesova biblická pasáž Ezekiel 25:17 (... A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je Bůh!) v podání fantastického Samuela L. Jacksona není nic jiného než pouze další reference na starý (a dnes široké veřejnosti zcela neznámý) akční snímek Bodyguard Kiba. Mimochodem hlavním hrdinou tohoto japonského thrilleru je herec Sonny Chiba, kterého Tarantino obsadil do role mečíře Hattoriho Hanza ve svém filmu Kill Bill.
Pulp Fiction ovlivnil nejen celou novou generaci mladých filmových tvůrců, ale také divácké chutě po odvážnějších a více nekonvenčních žánrech. A to nehledě na to, že si ze sedmi nominací na Oscara Tarantino odnesl jen jednu sošku, a to za nejlepší scénář. Stačí se jednoduše podívat z ptačí perspektivy na to, jaké filmy produkoval Hollywood před Pulp Fiction a po něm…
Je nutno podotknout, že se pro americkou kinematografii obecně jednalo o nadmíru úspěšný rok. V roce 1994 bylo uvedeno hned několik úspěšných filmů, které zapustily své kořeny do naší paměti a zcela oprávěně získaly status „the best of“ 20. století.
Byla to doba, kdy se Oscaři ještě blýskali zájmem veřejnosti a kdy i samotná nominace mohla zabezpečit vidinu kasovního trháku (v dobách archaických, ještě před vznikem streamovacích platforem). Kupodivu právě to byl osud snímku, který je dnes považován za absolutní klasiku – Vykoupení z věznice Shawshank (Shawshank Redemption). Tento mistrovský kousek režiséra Franka Darabonta, natočený podle knihy Stephena Kinga, byl před Oscary takřka propadákem, a to nehledě na své hvězdné obsazení s Morganem Freemanem a Timem Robbinsem. Sedm nominací Filmové akademie však zájem veřejnosti rychle oživilo, a kromě finančního úspěchu se film navíc stal jedním z nejpopulárnějších snímků všech dob. Byť sošku nezískal ani jednu.
Takřka všechny zlaté trofeje byly totiž nemilosrdně přivlastněny Forrestem Gumpem režiséra Roberta Zemeckise – druhým nejvýdělečnějším filmem roku. Mimochodem prvním byl Lví král (Lion King), který dodnes drží rekord nejen pro Disney, ale i pro animované filmy vůbec.
Forrest Gump by však navždy zůstal jen poněkud podivnou knihou, nebýt šestého smyslu producentky Wendy Finerman. Ta po příběhu autora Winstona Grooma sáhla ještě předtím, než kniha oficiálně vyšla, a byť realizace celého projektu trvala devět let, není nikdo, kdo by dnes film neznal a z celého srdce nemiloval. Překrásný příběh o moci laskavosti, kráse a nepředvídatelnosti života a neposlední řadě lásce byl v sobě schopen rekapitulovat snad všechny historické (i popkulturní) momenty celé generace, v jejichž centru se hlavní hrdina vždy takřka náhodou ocitl. Tento prostý smrtelník totiž vynalezl žlutého smajlíka (aka předchůdce emoji), slogan „shit happens“, ale také zapříčinil demisi prezidenta Nixona, mladého Elvise zas naučil tancovat, a díky investici do nějaké firmy přes ovoce si vydělal miliony.
Rafinovaný humor Zemeckise, bravurní herecký výkon Toma Hankse, perfektně vybraný soundtrack a realizace doposud nemožných efektů (neboli použití CGI předtím, než se stalo zcela mainstreamem v Hollywoodu) vynesly snímku třináct nominací a celkem šest sošek Oscara. A fráze jako „Run Forrest, Run!“ nebo „život je jako bonboniéra“ se samovolně dostaly do naší každodennosti.
Téhož roku se realizovala ještě jedna knižní adaptace, která odstartovala celou generační obsesi nestárnoucími a andělsky překrásnými krvesaji. Interview s upírem (Interview With The Vampire) autorky Upířích kronik Anne Rice se stalo absolutním hitem široké veřejnosti. Nejslavnější dílo režiséra Neila Jordana za tento úspěch vděčí z velké části hvězdnému obsazení – volba tří sexsymbolů: Brada Pitta, Toma Cruise a Antonia Banderase do hlavních rolí byla dobře promyšleným šachmatem pro diváky. Byť sama Rice byla ze začátku zcela proti volbě Cruise coby Lestata, po zhlédnutí filmu smekla klobouk před jeho hereckými schopnostmi a řekla, že jeho verze postavy bude nezapomenutelná.
Upíři byli IN následně celá devadesátá léta – prvním dominem byl úspěšný remake románu Brama Stokera Dracula natočeného Francisem Fordem Coppolou o dva roky dříve. A pak už se novými teenage modlami staly Buffy, přemožitelka upírů (Sarah Michelle Gellar) a komiksový Blade v podání Wesleyho Snipese. Podlehl jim i sám Quentin Tarantino, který vytvořil společně s Robertem Rodriguezem akční horor Od soumraku do úsvitu (From Dusk Till Dawn), kde si rovnou i zahrál po boku George Clooneyho jednu z hlavních postav.
Musela to být opravdu „jednou-za-milénium“ konstelace hvězd pro dva muže, kterým se život obrátil naruby. Osudný rok přinesl grandiózní úspěch dvěma takřka neznámým jedincům, kteří se přes noc stali hvězdami světového měřítka – těmi byli Jim Carrey a Kevin Smith.
Dnes Jim Carrey s úsměvem na rtech vypráví, jak mu byl jeho kariérní vzlet předpovězen věštkyní, za kterou spontánně vyrazil v době, kdy byl v Hollywoodu ještě doslova nikým. V roce 1994 totiž vyšly ven za sebou tři filmy – Ace Ventura, Maska (The Mask) a Blbý a blbější (Dumb and Dumber). Zatímco snímky jeden za druhým sbíraly miliony v kinech, Carreyho popularita se násobila a jeho jméno zvyšovalo záruku kasovního úspěchu. V době premiéry Blbý a blbější tak místo neznámého herce měl režisér Peter Farrelly v hlavní roli objev roku, a tak se dokonce i z velmi svérázné komedie nepředpokládající grandiozní obraty stala kultovní klasika, která se dokonce po dvaceti letech dočkala pokračování.
„American dream“ zažil i Kevin Smith – poháněn kreativní potřebou opustil po čtyřech měsících filmovou školu, nastřádal třicet tisíc dolarů a natočil svůj první film, do něhož obsadil všechny své přátele. Snímek získal trofej na festivalu v Sundance, kde byl také po promítání během večeře letmo koupen výkonným producentem společnosti Miramax – Harveym Weinsteinem. Odtud snímek putoval do Cannes, kde získal další dvě ceny, a následně i do kin, kde nasbíral přes tři miliony dolarů. Odtud je vše již historie: Hledám Amy (Chasing Amy), přátelství s Mattem Damonem a Benem Affleckem až po Dogma – kontroverzní černou komedii s náboženským tématem, která se stala jeho vizitkou.
Clarks, který je dnes považován za kultovní snímek, je ve své podstatě relativně jednoduchá, černobílá konverzačka o dvou přátelích za pultem trafiky, kteří se během jednoho dlouhého dne snaží nezcvoknout. Smithova verze nesnesitelné lehkosti bytí je však provázána sérií divokých historek, bizarních, avšak zcela autentických zákazníků a nekonečných dohadů o popkultuře, které umí rozesmát k slzám.
Celému světu dal zkrátka naději v to, že někdy stačí mít pár přátel a kameru, a můžete pokořit svět. Protože zázraky se dějí každý den. Někdo tomu nevěří, přesto je to tak!
Art Issue Harper's Bazaar právě v prodeji!
Blooming beauty: Objevte rozkvetlé zahrady kosmetických značek
Říjen vybarvený na růžovo