Architektka Jana Mastíková: Architektura musí vzbuzovat emoce a mít vlastní duši

Jak jste se k profesi architektky dostala? Byl to vždy váš sen, nebo je to snad rodinná tradice?

Sen ani tradice to nebyly, jen mi šla matematika a ráda jsem kreslila. Když tyto dva obory spojíte, vyjde vám jasná cesta. Architekturu jsem ale vnímala už jako malá, kdy mě na dovolených s rodiči více než zábavní park zajímal šum města, krásné budovy a upravené parky. Díky tomu se z toho postupně stal sen, za kterým jsem si šla od začátku střední školy a jdu pořád. Architektura je můj život.

V rámci studia jste odjela do Valencie na odbornou stáž. Co vám to dalo? Myslíte, že to bylo ve vaší kariéře zásadní? Doporučila byste ji? 

Doporučila bych ji nejen studentům architektury! Cestování vám natolik rozšíří obzory, že je jedno, v rámci jakého oboru si život v jiné zemi vyzkoušíte. Naučilo mě to o architektuře přemýšlet komplexněji. Španělé mají města dokonale přizpůsobena na setkávání se, nesedí doma, chtějí ve městě žít a s tím velmi souzním. Myslím si, že i upravené okolí našeho domova, kterým se vracíme z práce, má obrovský dopad na kvalitu našeho života. Je úžasné, že svojí prací mohu svět takto pozitivně ovlivnit.

Čím začíná každý architektonický návrh a jak probíhá práce na návrzích jednotlivých projektů?  

Jsem v tomto stará škola, a proto na začátku vždy beru tužku, papír a začnu vše kreslit. Často se směji, že bez papíru neumím přemýšlet. Samozřejmě také vždy ráda vyslechnu názory a nápady kolegů. Velké projekty, které v LOXIA děláme, by bez nich ani zrealizovat nešly. Práce s lidmi mě velmi baví, každý člověk musí umět svoji myšlenku obhájit a prosadit, u nás v LOXIA vždy vyhraje ta nejsilnější, nehledě na to, kdo ji předložil. Vedení dialogu a zároveň prosazení nejsilnější myšlenky je i jedna z věcí, kterou jsem se ve firmě s 25letou historií naučila.

Kde hledáte inspiraci?

Všude kolem sebe. Nejčastěji ale při cestování, kdy mě neuvěřitelně baví pozorovat život lidí v cizině. Je pro mě inspirativní, v jakém prostředí žijí a jak nad architekturou přemýšlejí, jak ji tvoří a jak ji užívají. Pro práci architekta je však zásadní mít oči stále otevřené a všímat si každého detailu prostředí kolem nás, ať už jste kdekoliv. Osobně dávám často také na intuici, protože ne vše si nalajnujete podle pravítka. Architektura musí vzbuzovat emoce a mít vlastní duši. Tu odkryjete vždy jen srdcem.

Co na své práci máte nejraději? Čeho si nejvíce vážíte?

Možností, které mi architektonické studio LOXIA, ve kterém jsem hlavní architektkou a dnes i partnerem, nabízí. Když jsem začala architekturu studovat, bylo mým cílem stát se součástí takto velkých projektů. Dodnes je mi nesmírnou ctí přeměňovat tvář zejména našeho hlavního města, což vnímám jako zadostiučinění za moji tvrdou práci na sobě. Kromě know-how a příležitostí si také vážím kolegů, kteří mě obklopují a inspirují každý den. Je úžasné se do práce vždy těšit. Vážím si šance, kterou jsem dostala a nehodlám ji promarnit.

Který projekt pro vás byl nějakým způsobem významný nebo jste si práci na něm nejvíce užila a utkvěl vám v paměti?

V červnu loňského roku jsme dokončili novou radnici pro Prahu 12. Byl to obrovský projekt, kterému jsem dala pět let života, a je neuvěřitelné, jak rychle a za jakých podmínek se veřejná budova postavila. To je v Česku unikát. Myslím, že se nám podařilo vytvořit budovu, která působí důstojně, ale zároveň přívětivě. Jsem na ni hrdá.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Velmi často je plný schůzek, porad a velkou část trávím na cestách v autě. Každou volnou chvilku využívám na vyřizování e-mailů či komunikaci s kolegy. Díky rozmanitosti projektů je ale každý den jiný, což je něco, co mě na mé práci moc baví. Jednou musíte obhájit park před lidmi, jindy zase přemýšlíte nad luxusními interiéry, nebo vystupujete na zastupitelstvu a vysvětlujete změnu územního plánu, kterou vlastně vytvoříte malé město pro pět tisíc lidí. Večer pak beru do ruky tužku a tvořím koncepci projektů včetně zásadních detailů. Je to jízda, kterou si užívám, ale chci v ní pokračovat ještě výš. Právě teď třeba plánujeme vlastní LOXIA akademii pro studenty.

Zasahuje vám profese architektky i do běžného života? Jdete například na ulici a automaticky pozorujete veškerou architekturu, co je dobře, co špatně a co byste udělala jinak?

Když se vaše práce stane vaším koníčkem, nezvládnete jen tak přepnout hlavu a dívat se na věci obyčejně. Jsem duší architekt, a proto, když kdekoliv vidím něco, co mě zaujme, beru do ruky fotoaparát, nebo klidně i jen skicák a dělám si poznámky, hodnotím, snažím se vidět a popsat pozitiva i negativa, nasávám inspiraci. Stejně tak mě občas napadají věci při zcela obyčejných činnostech, například při vaření nebo nakupování. Ačkoliv si to neuvědomujeme, tak architektura ovlivňuje každou naši činnost, každý prostor, ve kterém žijeme, pracujeme nebo se bavíme. Když se vám architektura dostane do duše, tak s ní nejde být jinak než 24 hodin denně 7 dní v týdnu.

Jakou architekturu máte nejraději?

Dokonalou, za kterou považuji především tu, co není podbízivá, ale rafinovaně krásná a funkční. Nejsem příznivcem přílišné okázalosti a demonstrace architektova ega za každou cenu. Ano, každý dům musí mít nějaký ten vtip a šarm, jinak by postrádal duši. Je to stejné jako u nás žen, krása nesmí být podbízivá, ale rafinovaná. Tím, že jsem studovala v Brně, dostal se mi hodně pod kůži funkcionalismus. Jsou mi blízké racionální a čitelné formy, čistá elegantní krása, tedy takové domy, které mají přehlednou dispozici a logické vnitřní uspořádání. Domy, které pro své obyvatele a uživatele fungují.

V architektuře zohledňuji i ekonomický pohled na věc. Uznávám stavby, které se dokázaly zrealizovat v rámci rozpočtu stavebníka a které nezatěžují své obyvatele zbytečně vysokými provozními náklady. Ano, je krásné mít v budově obrovské čtyřpodlažní zasklené atrium, ale když vím, že vytopit a uchladit ho zdvojnásobí provozní náklady celého domu, raději vymyslím jiné řešení. Nebo tolik oblíbené zelené střechy se vzrostlými stromy. Ano, jejich údržbu a zavlažování si určitě může dovolit soukromá banka, ale má mít takovou bujnou vegetaci na střeše třeba škola? Tedy instituce, která by prostředky vynaložené na údržbu takové zeleně jistě využila smysluplněji?

Jak vnímáte pozici ženy v české architektuře?

Tahle otázka má několik rovin. Na jedné straně jsme jako ženy citově vnímavější, což je jedna z důležitých vlastností architekta, aby vycítil, co klient chce a co potřebuje, a dokázal to správně ztvárnit a citlivě zakomponovat do města nebo do krajiny. Na druhé straně je architektura spojena také se stavbou, realizací myšlenky a ta byla historicky vždy mužskou doménou. Někdy se zkrátka nevyhnu překvapení a úsměvu, když se objevím na kontrolním dnu a zejména na stavbě v pozici toho, kdo projektu velí. Muži si obecně připustili, že ženy mají roli v designu nebo v interiéru, ale u velkých staveb a projektů jsou naší přítomností stále často překvapení. Umím si s tím dnes poradit, ale musela jsem na sobě hodně pracovat, abych měla tolik znalostí, abych uměla svůj projekt obájit a ten tlak ustát. Dnes už mám za sebou realizované projekty, a tím i oporu pro svoje sebevědomí. Současně jsem si na téhle cestě uvědomila, jakou vnitřní a profesionální sílu v sobě musela mít například Zaha Hadid nebo jakou dodnes má Eva Jiřičná. Mám neskromný cíl jednou postavit své realizace vedle nich. Vždycky jsem si kladla nejvyšší cíle a tak to má podle mě být. Je třeba využít šanci, kterou vám život dal.

Jaké evropské město je podle vás ideální pro život a proč?

Viděla jsem mnoho měst v Evropě i po světě, ale vždy se nakonec nejraději vracím domů do Prahy. Praha je krásná a vrstevnatá na pohled a zároveň je to metropole pohodlná a bezpečná. Proto v ní moc rádu žiju a tvořím na maximum tak, abych ji ještě více pozvedla. Ale samozřejmě netvoříme pouze v Praze, máme projekty i jinde v České republice a na Slovensku a já bych ráda s LOXIA v budoucnu uspěla i v dalších zemích a regionech Evropy.

Dáváte u vás v ateliéru dostatečný prostor i mladé generaci?

Já sama jsem během studia doslova hltala každou možnost, kdy k nám na fakultu přišel někdo z praxe a mluvil o reálných problémech a reálných situacích na stavbách. Rozhodli jsme se proto, že v LOXIA rozjedeme vlastní akademii, kde budeme formou večerních přednášek a víkendových kurzů předávat naše zkušenosti budoucím studentům. Cílíme na středoškoláky, kteří se teprve rozhodují, zda je pro ně architektura a projektování to pravé povolání. Chceme jim ukázat, že je to na jednu stranu tvrdá práce, ale zároveň práce smysluplná, kde na konci svého snažení vidí reálný výsledek. Česká architektura se bez zapálených lidí, kteří v budoucnu nebudou líní zabrat, neobejde a tento zápal chceme v mladé generaci zkusit probudit!