Život s cizincem

O strastech i slastech života s cizincem píše blogerka Marie Schovánková.

Hodně lidí se mě ptá, jaký je vlastně život s cizincem. A já nikdy nevím, co přesně odpovědět.  Nezačala jsem s ním chodit, protože je cizinec, tudíž jsem nikdy nad touto otázkou nijak extra nebádala. Ale řekla jsem si, že by to mohl být dobrý námět na blog. Tak tady je ta veliká pravda - myslím si, že žít s cizincem je úplně to stejné, jako s kterýmkoli jiným mužem. Někdy se vznášíte na obláčku zamilovanosti a libujete si, jakého máte skvělého partnera a někdy byste ho prostě nejradši zabily.

Foto: archiv Marie Schovánkové

Tak jako všechno na světě, má i soužití s cizincem své plusy a mínusy a je jen na vás, co považujete za důležité a pro vztah zásadní. Ale abych byla úplně upřímná, je tu pár věcí, které řešíte a poznáte jen když žijete s cizincem. A všechny jsou vlastně celkem prima.

Výzvou číslo jedna, dle mého, je bezdebat jazyk. Pokud jste tedy neměli to štěstí a nenarazili na někoho, kdo plynně ovládá češtinu. Já jsem to štěstí neměla a i když moje angličtina nebyla vůbec špatná když jsme se potkali, vybavuji si našich pár prvních randíček, kdy jsem díky Jamesovu přízvuku měla problém vše pochytit. Naštěstí byl asi tak okouzlen (jak jinak:), že si nevšiml, že na některé věci odpovídám úplně mimo, 10x se ptám na to stejné a nebo že jen přikyvuji a neříkám raději vůbec nic. Nemám ale pocit, že by tahle malá počáteční nedorozumění hrála velkou roli pro náš vztah jako takový a nebo že by nějak zásadně zkreslovala to, jací jsme.

Naopak to pro mě byl dobrý test toho, že James není jen nabubřelý Angličan, který ztrácí nervy, když mu někdo nerozumí na první dobrou. A pro mě to byla dobrá škola.

Protože jedna věc je mluvit v cizím jazyce s kamarády nebo v práci, ale úplně jiná věc je se v tom jazyku zamilovat a vyjadřovat vaše nejniternější pocity.

Přiznávám, někdy jsem měla chvilky, kdy jsem si připadala jako pitomec a říkala si, že to stejné si musí myslet i on o mě, ale opak je pravdou. Jeho standardní odpověď na jakékoli moje pochyby byla a je, že se spíš jako pitomec cítí on, protože zatímco já mluvím plynule v jeho rodném jazyce, on v tom mém umí maximálně 10 slov. Takže jsem se rozhodla mu věřit.

Co si naprosto užívám je předávání si zážitků, zkušeností, tradic a vůbec všeho co souvisí s našimi kulturami. Tohle si myslím, že je “gro” vztahu mezi dvěma lidmi z různých zemí. I když jsme oba z Evropy, naše zvyky, tradice a celkově naše životy byli do doby, než jsme se potkali, úplně jiné a my teď máme to štěstí vše spolu sdílet. Samozřejmě je třeba někdy udělat kompromis a rigidně netrvat na svém. Největší otázkou byly například tradičně Vánoce, protože u nás se slaví 24. v Anglii ale 25. My jsme se rozhodli z toho vytěžit co nejvíc a slavíme oba dny :) Jeden dárek si otevřeme na náš štědrý den, druhý na Christmas Day. Ještě nás tedy čeká otázka Ježíšek vs. Father Christmas/Santa Claus, ale na to máme minimálně ještě rok čas.

Další, co úzce souvisí s kulturou, je jídlo jídlo. A že my máme rádi jídlo :) Naštěstí nemusím řešit, že by se James ošklíbal nad knedlíky nebo nad koprovkou s bramborem! A já jsem na druhou stranu vděčná, když on uvaří jehněčí Shepard's pie nebo si uděláme plnou anglickou snídani, mňam! A to, že mu sem tam nejede tlačenka (kterou já zbožňuju) nebo něco jiného, mu klidně odpustím. Hlavně, že mu chutná Plzeň :)!

Asi největší rozdíl oproti Čechům ale vidím v přístupu k rodině a to konkrétně k péči o děti a pomoc v domácnosti.

Jsem si vědoma toho, že tohle je dost individuální a kde kdo nebude souhlasit, ale myslím, že v tomhle ohledu mají někteří čeští pánové stále ještě co dohánět. James nemá problém obstarat myčku, pračku a sem tam uvařit (jasně, že si o to musím říct, zase je to pořád jenom muž:) a to všechno bez zbytečných komentářů nebo poznámek.

Když se narodily dvojčata, tak se hned v porodnici domáhal přebalování a nejraději by je vůbec nedal z ruky. Už od šestinedělí jsem si mohla zajít s kamarádkou na večeři, protože mu nedělalo problém děti nakrmit a uložit a když jim byl necelý rok, tak jsem si “dovolila” vyhodit z kopýtka a jet sama s kamarádkou na 3 dny do Madridu. A hele, všichni tři to doma přežili ve zdraví! A ta největší zkouška ohněm přišla, když jsem si vymyslela, že nastoupím do práce, když dvojčatům bylo 6 měsíců. Okolí mě soudilo, lidé na mě koukali se zvednutým obočím, ale ne můj partner. Ten mě v tom 100% podpořil, stejně tak jako ve všech mých ostatních, někdy, šílených nápadech.

Ale abych vykompenzovala tu předchozí chválu, tak musím zmínit i ty, o trochu méně příjemné, věci, které mě díky mé mezinárodní rodině potkaly.

Veškerý provoz, díky jazykové bariéře, řeším já - nájem, účty, návštěvy v bance a na cizinecké policii, matriku, aby se děti mohly vůbec jmenovat po něm, živnostenské listy, komunikace s účetním apod.

Dále musím anglické části rodiny vysvětlovat a obhajovat, že školství v Čechách je v pořádku a to, že děti chodí do školy až v 6/7  letech neznamená, že jsme národ negramotných. Že jsme plnohodnotná země ve STŘEDNÍ Evropě, kde máme internet, Uber a aviváž do prádla. A ne, opravdu tu všichni nemluvíme rusky.

Jak už jsem zmínila v úvodu, na všem si člověk najde klady a zápory a je jen na nás, co si z toho vybereme a jak s tím naložíme. Jasně, že mi někdy tečou nervy z toho, že za mě muž nic nevyřeší, ale na druhou stranu jsem neskonale vděčná, že mám chlapa, který se postará o děti a ani by ho nenapadlo mě peskovat za to, že jdu už zase s kámoškou na víno nebo, že jsem nestihla uvařit večeři.

Celé je to totiž v závěru jen o toleranci, o tom udržet si otevřenou mysl a hlavně se nebrat tak vážně. Náš život tak bude mnohem snažší a hlavně bohatší...a to nejen s cizincem :)

Mějte se krásně a za 14 dní zase nashledanou!

Marie

Čtěte dál