Wo–man UP

Častokrát mi přijde, že způsob, jakým se my ženy snažíme vyrovnat mužům, není úplně tím způsobem nejlepším.

Nebo že to prostě není způsobem nejtaktičtějším. Že zkrátka, jestli chceme uspět v „mužském“ světě, tak bojovat pouze jejich zbraněmi, se zdá býti poněkud nereálné… Asi hlavně pro to, že je vlastně nemáme.

Foto: Karolína Holubová

Jsem žena, co se dlouho potýkala se svojí ženskostí a v době dospívání, jí neuměla přijmout. Neuměla nakládat se svým tělem, styděla se za své biologické ženské přednosti (i „zadnosti“...) a brala své ženství jako prokletí a jako určitý handicap. V době dospívání mi přišlo, že být mužem je výhodnější už jenom pro to, že muži a chlapci si mezi sebou nemusí dokazovat vzhled a nemusí tolik hledět na to, co a které značky nosí. Pamatuji si, jak můj brácha vždycky zahodil značkovou mikinu do kouta a ve svých „nóbl“ teniskách, šel s klidem hrát fotbal a kopat do balónu. Pro něj byly boty vždy boty, ať stály, co stály.

Vždycky se mi zdálo, že jsou muži se sebou zkrátka více spokojení, že se prostě, i když třeba jen zdánlivě, nemusí tolik zabývat svým vzezřením.

Společnost u nich beztak více dbá na jejich dovednosti a jejich intelekt, než na jejich representativní vzhled. Atraktivní vzhled muže se mi jeví jakýmsi bonusem v tombole, nikoliv však její hlavní cenou. Atraktivní vzhled ženy, se na stranu druhou bere jako výchozí pilíř ženiných předností.

Foto: Karolína Holubová

My ženy touto rovnicí samozřejmě trpíme a snažíme se jí vyvrátit, co jen to jde. Snažíme se dokázat mužům (mnohdy mi přijde, že i spíše jiným ženám), že jsme „jim“ – mužům, rovny. Vyrovnáme se jim v intelektu, v odvedené práci, v oblékání, ano, některé ženy si zakládají na tom, že se oblékají jako muži. Tak jako se muž oblékne do padnoucího obleku, nosí ženy do práce adekvátní kostýmky, kterými se snaží potlačit svou sexualitu a ženskost, a naopak vyzdvihují svoji profesionalitu a charakter. Zapomínají ale na to, že ani tam se s nimi nehraje fér hra. Myslím, že muži chtějí dobře vypadat, a to i do práce. Chtějí, aby jim to „slušelo“ a svou sexualitu se v pracovním prostředí rozhodně potlačit nesnaží.

No uznejte, jestli je něco symbolem sex appealu u mužů, tak je to dobře padnoucí oblek, který jim dodává na váze, dokazuje jejich postavení a finanční možnosti.

Když to podtrhnou ještě luxusními hodinkami a vhodnou obuví… Jsou „sexy“ úplně stejně, jako odhalená žena. Není tedy pravda, že by se muži neparádili do práce. Naopak! Jejich styl je možná střídmější, jejich oblečení ale o to luxusnější a nároky na něj vyšší.

Foto: Karolína Holubová

Zkrátka bojovat s muži jejich zbraněmi, zní jako velmi nefér boj. Vypadá to, že v téhle hře oni mají trumfy a my ne.

Oni zkrátka na tu hru mají „koule“ a my ne a to tak nějak doslova. ;-)

Nikdy jsem neměla potřebu soutěžit s muži, a to i přes to, že módní fotografie a umělecký svět, je převážně jimi dominován.

Soutěžila bych totiž s kýmkoliv, bez ohledu na jeho pohlaví, a až v poslední době se učím, že soutěžit bych měla především jen sama se sebou!

Chci být lepší, než jsem byla včera! Rozhodně se ale nechci srovnávat s nikým dalším, ať už je to muž, nebo žena!

Muži jsou tedy vyzdvihováni pro jejich intelekt, finanční možnosti a postavení, ženy pro jejich krásu, dovednosti v domácnosti a možnost porodit děti a zajistit manželovi teplo domova. Tohle je samozřejmě zastaralé schéma, na které jsme byli zvyklí především v dobách minulých. Dneska už se vlastně interpretaci postavení muže a ženy ve společnosti meze tolik nekladou. A jelikož já pocházím z „moderní“ rodiny, která byla moderní ještě dřív, než se vědělo, že je moderní. (Smích) Kde maminka byla generál Patton a tatínkovi to nevadilo… Tak bych si dovolila poznamenat, že mám leckdy pocit, že jsme si my ženy tímto naším odbojem a snahou vyrovnat se mužům trochu zavařily.

Nemohu se zbavit pocitu, že se vytrácí ženskost! Snažíme se být tvrdé, samostatné a nebojácné. Nepotřebujeme cizí pomoc! Nenecháme si podržet dveře, odsunout a přistrčit židli a už vůbec ne pomoct do kabátu a z něj. Všechno přece zvládneme samy!

A tak není divu, že samy taháme těžké tašky s nákupy, otevíráme si dveře, všechno si platíme a celkově prostě máme pocit, že ty chlapy vlastně nepotřebujeme. Kolik já vidím v restauracích žen, které jsou-li na odchodu, vypálí střemhlav ke dveřím a obratně je rozrazí ještě dříve, než se muž vůbec vzpamatuje, kde se jeho žena vlastně nachází.

Foto: Karolína Holubová

To co tu píšu vůbec nezpochybňuje to, že bychom právem měly být vděčné sufražetkám, že postavily ženská práva na roveň práv mužských! A že jsme se díky jejich odboji a úsilí staly právoplatnými a respektovanými občankami! Zároveň to pro mě ale neznamená, že se z nás stanou hubaté „chlapny“ nebo ne?! Že musíme být „vorvané“ a kašlat na svůj zevnějšek! Že v nás nemůže být špetka marnivosti!

Nemusíme přece šikanovat náš vzhled a naše sebevědomí, abychom dokázaly, že v hlavě máme i něco jiného, než jen krabici od bot!

Nemusíme se oblékat do neforemných „stylingů“ a hyzdit se a nebýt šik! Neříkám mini a výstřihy do práce, říkám ale, že zdravé parádění zdraví neškodí! Říkám, že se mi zdá správné, když vám muž podrží dveře, pomůže s kufrem, nabídne rámě či pomůže do kabátu.

Nemusíme se vzdát toho, že jsme něžné pohlaví abychom byly dobrými byznysmenkami a ředitelkami.

Vždyť třeba nově zvolená prezidentka Slovenska, paní Čaputová, je krásným příkladem toho, jak chutně a šik může vypadat úspěšná žena ve vedení!

A tak prosím, ženy, dívky, holky! Nevzdávejme se ženskosti! Nebojme se jí! Naučme se jí a sebe sama přijmout! Vždyť přece ženství je a může být tak krásné! Být smyslná a žádoucí není hřích, ba ani naše slabost! Je to naše síla a zbraň! Je to část naší podstaty a identity.

A když už se rozhodneme, že to přece jen není cesta pro nás… Nezazlívejme jiným ženám, že vsází na ženskost!

Ženskosti zdar! A #mejserada

Karolína

Čtěte dál