Vděčnost: #rozhovornapokracovani

Karolína Holubová se ptá své maminky Evy.

Foto: Karolína Holubová

Vděčnost je dle mého názoru jedna z nejdůležitějších vlastností, na kterou často zapomínáme. Přijde mi, že většina z nás stráví život posuzováním, co mají, nemají, mít by měli, či naopak neměli. 

V době, kdy se všechno dá koupit a každý rok vychází nové a nové zboží, je těžké vážit si věcí, nepodceňovat to, co máme a nepřeceňovat co nemáme! Jsme zblblí a zvyklí měnit staré za nové. Jak na běžícím páse. Jsme otupělí konzumem a společnost hlásá: „kupuj kupuj kupuj!…“

Není proto divu, že to, co aplikujeme na věci aplikujeme i na lidi a naše zvířecí přátele.

Přijde mi, že opojeni blahobytem jsme přestali být vděční!

Karolína Holubová: Jak Ty vnímáš vděčnost?

Eva Holubová: Čím jsem starší, tím ji víc uznávám. Zdaleka nikoliv proto, zže bych chtěla a potřebovala být obklopena okolím, které si mě váží pro mé zásluhy, to dělá dobře mému egu a je třeba mu to odpírat, neboť i to může být příčinou jeho zbytnění a ono se stane nečitelným. Ale hledám, pěstuju a konejším si v sobě vděčnost uvnitř sebe, za co všechno můžu být vděčná já sama. 


KH: Za co jsi nejvíc vděčná v životě?

EH: Za zdravé a moudré děti! A především za život!!!

 

KH: Za co si naopak myslíš, že jsi vděčná málo a měla bys být víc?

EH: Za hodně věcí! Za to, že se živím herectvím, tedy tím, čím jsem se živit chtěla. Ano, je to jiné, než jsem si představovala, permanentní nápor na psychiku, v mých letech už i fyzicky náročné, přemíra osudu postav, do nichž se vžíváte, plundruje mozek a nervovou soustavu. Ale každý povolání má něco. A je na vás, jestli se po představení v šatně chvíli posadíte a řeknete si: “To je blaho, udělat někoho aspoň na chvíli šťastným, či ho aspoň rozveselit, dojmout, otevřít mu nový obzor”.

Taky poměrně slušné zdraví beru jako samozřejmost, nad kterou se vůbec nepozastavuju. Žijeme v zemi, kde neřádí válka! Nevěřím některým našim politikům, ale můžu to ještě říkat veřejně. Mohu cestovat, poznávat, číst knihy, které mi neurčuje cenzura. Jím často jídlo, na něž mám chuť, nikoliv pouze to, které je mi jako jediné dostupné.

Ale především za víru!!!

Foto: Karolína Holubová

KH: Jak se člověk naučí vděčnosti a pokoře? Co nám pomáhá a co bychom si měli uvědomit?

EH: A dá se tomu naučit? Myslím, že je důležitý si uvědomit a rozhodnout se, že tyto dvě vlastnosti chci, potřebuju mít. Protože pochopím, že bez nich nedokážu dojít k harmonickému a radostnému vnímání světa. A pak je musím cílevědomě rozvíjet. Kdo tohle přesvědčení nemá, ten se bude naopak vděčnosti a pokoře bránit. Bude se bát vděčnost projevovat, aby ten druhý nechtěl nějakou protislužbu. Aby nebral vděčnost jako nástroj k vydírání a manipulaci. 

 

KH: Jak nám spiritualita / víra napomáhá k vděčnosti a pokoře?

EH: Velmi, neboť nám neustále připomíná, že nejsme pupek světa, nabourává náš egocentrismus, který zase brání naší vděčnosti. A pokoře. 

 

KH: Patříš pro mě k lidem, kteří neřeší tolik hmotné statky, nepotrpíš si na tak zvané  „luxusní“ přežitky a zboží a raději se věnuješ charitě a peníze, které bys mohla užít pro sebe, daruješ na charitu… Měla jsi to tak vždy? Nebo je to něco, co jsi u sebe vypozorovala až později?

EH: Ano, měla jsem to vždycky a nikdy jsem se za to nijak neobdivovala. Je to pro mně normální, a až dnes si uvědomuju, že svým způsobem důstojné a velkorysé. Mám to po mámě. A právě na ní si uvědomuju, jak byla ušlechtilá - jedny šaty do společnosti, dvě sukně, čtyři halenky, jedny šaty do úřadu, dva kabáty (zimník a jarník, který se dal nosit i na podzim), boty vždy jedny sezónní, jedny společenské lodičky - to byl její šatník. Někdy mi bylo líto, že se neparádí, někdy jsem se dokonce za ní styděla, protože chodila téměř furt v jednom. Pak dokonce přibrala!!! To jsem tedy nesla velmi těžce!! Ale nikdy nezapomenu její výraz, když dávala potřebným. Tehdy se to vůbec nenosilo. Máma se vždycky tvářila, jako když jí ti dotyční dělají milost, že je může obdarovat. To jsem na ní byla hrdá! Ale moc často to ode mne nezaslechla. Nestačily jsme to. 

 

KH: Vánoce jsou období, které by mělo být o vděčnosti a pospolitosti, ale v poslední době se změnily v maraton nakupování a štědrovečerní obdarovávání se změnilo v jakousi materiální „onanii“. Čím jsou Vánoce pro Tebe?

EH: Určitě nikoliv materiální onanie, ale dárky dávám i dostávám ráda. Rodina kolem stromu, rodina kolem stolu. Asi na tom moc lpím. Možná si chci podvědomě vynahradit ty roky, kdy jsem nemela kam jít. Ale musím to v sobě přehodnotit. Láska se může změnit v urputnost a to může být pro okolí těžký. Začínám přemýšlet o Vánocích v Paříži nebo v nějaké LDN, o duchovních Vánocích... Tradice jsou krásný, jsou-li dobrovolný, jinak se mohou proměnit v okovy.

Foto: Karolína Holubová

KH: Pocházíš z chudé rodiny, neměli jste peníze. Myslíš, že to mělo vliv na tvůj přístup k vděčnosti a pokoře?

EH: Ne, naopak! Pořád jsem cítila tu nespravedlnost a hýčkala jsem si ji v sobě. Aniž jsem si to uvědomovala, vyžívala jsem se v tom, že jsem neustále rozebírala, proč moje spolužačky a spolužáci jsou bohatší, holky hezčí, kluci společností uznávanější... Proč já si musím na všechno vydělat na brigádě na poště a oni to dostanou za vysvědčení za mnohem horší známky, než mám já. První a velmi důležitý zásah jsem dostala, když jsem dělala v Jedličkárně. Tam jsem si uvědomila vděčnost, pokoru, ale i sílu vůle a nevzdávat se!! 


KH: Jednou jsi mi psala, že vděčnost je lék na lidská srdce… Mohla by jsi mi to prosím upřesnit?

EH: Aha! Nevím, jak jsem to tehdy myslela, ale neklidné a věčně štvané srdce i mysl, jsou v neustálé křeči a napětí. Neustále mají pocit, že musí za něčím běžet a před něčím prchat. Opravdová vděčnost předpokládá zastavení se, zklidnění, uvědomění si a vychutnání toho, že pro nás někdo (přítel, rodiče, děti, učitelé, Bůh Otec, Matka Příroda...) udělali něco, co nám je ku prospěchu nebo může být ku prospěchu druhých a já tím činem vděčně potvrzuju smysl svojí existence. Pakliže vděčnost neberu jako potvrzení dluhu vůči druhému, tak mi dodá obrovskou radost a spokojenost. To je pro srdce, mysl a nervovou soustavu blahodárný!!! 

 

KH: Vždy říkáš, že žijeme na té šťastnější části planety, máš naprostou pravdu… Jak to, že si neuvědomujeme jaké štěstí máme?

EH: Protože je hodně těch, kteří se už narodili do svobodné demokratické společnosti, neumí a ani nechtějí si představovat něco jiného, navíc hrůzného, nevědí, co to je, když se ulicemi města prohánějí cizí tanky, nechtějí se vžívat do situace mladého člověka, který jde na demonstraci na počest studenta, který se upálil na protest praktikám začínajícího totalitního režimu. A ten mladý člověk je tam zatknut a seřezán na stanici VB. Je to asi v lidské podstatě strkat hlavu do písku. Vždycky bylo více přihlížejících, než pachatelů a obětí.

 

KH: Kdy se cítíš být nejvděčnější?

EH: Při mši a hlavně po přijímání. Taky, když se sama zdeptám nebo dovolím, aby mě chování druhých zdeptalo, všechno se ve mně sevře a já jsem paralyzována strachem a nebo dokonce nenávistí k sobě!! A já už nemůžu a je mi ze mne na nic, tak už dnes umím utéci k modlitbě. A tehdy pocítím úžasnou vděčnost za dar víry!!! Vděčnost za to, že věřím v někoho - něco, co mne přesahuje a přesahuje nás všechny. Nedokážeme to uchopit myslí, ale citem ano. Nemá to každý, tento dar, někdo se mu dokonce vysmívá, někdo ho neustále zkoumá a nemůže se odhodlat ho přijmout. Já jsem moc vděčná, že jsem ten krok udělala. 

Čtěte dál