Ty pravé ženy a ti nesprávní muži

Když muž není řešení, ale problém.

Foto: Mark Seliger pro Harper’s Bazaar US

„Nech ho být. Přestaň se s ním vídat,“ naléhala na mě kamarádka Laura.

Kývám hlavou.

„Slyšíš, Alice? Až příště bude volat, nezvedej mu to, a hlavně nikam nechoď,“ káže mi jako matka své neposlušné dceři.

Nekonečně upíjím víno a pořád kývám hlavou jako pejsek za sklem auta. Co je to platné? Udělám to znovu. Vím to. Vím to s naprosto jistotou. Přesně za sedmnáct minut, co s Laurou vyjdeme z kavárny, se lehkým krokem projdu po ulici, abych přesně o půl seděla v bistru a čekala až dorazí.

„Takže za ním nepůjdeš?“ zeptá se mě naposledy Laura, před dveřmi kavárny.

„Nepůjdu.“ Zalžu. Zase. Znovu. Vyměníme si polibky na tvář a pohladí mě po vlasech.

„Hodná holka,“ dodá a zmizí v davu.

Celou dobu, co jdu ulicí, mám v hlavě prázdno. Vím, že to, co dělám není správné, ale nejde to. Nemůžu jinak. Potřebuji ho vidět. Potřebuji slyšet jeho hlas a ano, znovu se do něj zamilovat.

Přesně o půl jedné vcházím do bistra. Sedám si k našemu stolu, zády ke vstupu. Objednám chlazenou, perlivou vodu, citron a dvě sklenice. Přesně za pět minut po mě vchází Petr. Jako čestná stráž ho vítám u stolu. Ani pusa, ani dotek. Rozepne si sako a sedne si zády k oknu.

„Dnes to bude kratší. Maximálně dvě hodiny. Mám jednání. Od rána je to blázinec. Ti kreténi neznají vzorníky. Místo smetanové celou chodbu natřeli v odstínu mocca. Všechny jsem je vyhodil. A tu firmu zažaloval,“ chrlil na mě svoje dnešní zážitky a já hltala každé jeho slovo. „Já si dám ty pappardelle,“ plynule přešel z vyprávění do objednávky a já si ani nevšimla, že u našeho stolu stojí servírka. „Ona salát bez zálivky,“ objednal za mne.

Tak takhle vypadá můj život. Jako salát bez zálivky. Stýkám se s mužem, který mě prakticky nezná. A už vůbec neznám já jeho. Nevím, jaký je. Nevím, co má rád. Tedy kromě sexu. Jeho sexuální choutky a tužby znám dokonale.

O dvě hodiny později sedí na posteli a zapíná si košili. Z ničeho nic řekne: „Neopustím ji.“ Zní to tak tvrdě. Nekompromisně. Ani malá kapka naděje. „Ví o tobě. Respektuje to. Ale miluji ji. A tak to zůstane. Máme syna, a chci, aby žil v úplné rodině.“

Zabolelo to. Věděla jsem to, ale přesto to bolelo. Nikdy mě nenapadlo, že budu ta druhá. Nikdy mě nenapadlo, že budu žít v tříčlenné domácnosti. Pokud zahrnu do počtu i jeho syna, tak čtyřčlenné. A že o mě ta druhá žena bude vědět. A vnímat mě jako právoplatnou součást. Jenže kdo je tadyta druhá? Nikdy mě ani nenapadlo uvažovat o tom, jestli bych to uměla. Uměla? Jak se jmenuje? Jaká je? Měly bychom něco společného? Co nás spojuje? Co nás rozlišuje? Proč mě chce mít, a přitom jí se nevzdat?

Tenhle vztah byla moje chyba. Všechno jsem si to způsobila sama. Jsem duševní a citová masochistka. Tak to je. Od nesprávných mužů chci nesprávné věci. Co jsme si to myslela? Že ji kvůli mně opustí. Vzdá se svého krásně zařízeného domu na okraji Prahy, luxusním bytu v centru a dvou aut? Když jsem mu naposledy volala, a plakala jak malá holka, řekl mi, že nemá čas a musí syna odvést na fotbal.

Sedím sama ve vaně hotelového pokoje, za který on zaplatil. Cítím jak se moje tělo, na kterém ještě místy zůstávají zbytky jeho vůně, noří do vany. Pod hladinu. Od vonných solí mě pálí oči. Co kdybych se už nevynořila? Chyběla bych mu? Přišel by mi na pohřeb? Vzpomněl by si někdy na mě? Plakal by? Všiml by si, že už nejsem? Našel by si jinou? Bojím se odpovídat na tyhle otázky. Stačí, že jsem si je vůbec vyformulovala.

Usrkávám kávu a dívám se na jeden pitomých romantických filmů. Proč si nemůžu najít takovýhle obyčejný vztah jako Kate Hudson? Bez dramat a explicitních pocitů. Proč to vždycky musí být drama, a nikdy ne jen a právě milé?

A pak to přišlo. Vytoužená SMS od něj. Dáme zase oběd? Na něco se tě chci zeptat.

V duchu jsem si přehrávala všechny možné scénáře. Odchází od ní? Nebude mít kde bydlet, a tak se nastěhuje ke mně? Jakou kávu pije ráno a jakou pastu na zuby požívá? Spí nahý nebo v trenýrkách? Chrápe? Chodí v noci čůrat? Bude chtít v ložnici televizi? Trpí ranní erekcí?

O týden později se znovu potkáváme v bistru.

„Chceme druhé dítě. A tebe chceme jako náhradní matku. Uděláš to?“ ohromil mne. Ochromil mne. Čekala jsem cokoliv. Nabídku účastnit se zvrhlé swingers party. Dívat se na coitus jeho s jeho ženou. Dívat se na coitus jeho s jiným mužem. Ale být matkou jeho a... jejího dítěte..? To jsem nečekala. Bylo to to nejperveznější přání, jaké po mně kdy chtěl. Nebránila jsem si nikdy žádné z jeho sexuální fantazií. Nikdy jsem mu neřekla ne. Vždy jsem byla svolná a ochotná. Chtěla jsem být s ním stůj, co stůj. Nevadilo mi nic z toho, co po mě chtěl. Nikdy jsem mu neřekla ne. Nevadila mi žádná z jeho sexuálních tužeb. Plnila jsem je ráda. Vlastně... jsem lačně čekala s čím mě příště překvapí. Ale tohle...

„Jediná podmínka je, že mu nikdy neřekneme, kdo je jeho matka,“ pokračoval.

Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že už mě nemůže šokovat vít, udělal to znovu. Nevím, co říct. Prostě to nevím. Chápu vlastně, co po mně chce. Ale chápe to on? Kdo s tímhle nápadem přišel? On nebo ona? Uvědomuje si váhu svého přání? Moje dítě? Já, jeho matka? Nikdy nepřiznat, že patříme k sobě? Navěky se tvářit, že jsem jen vzdálená teta nebo kamarádka nebo jeho rodičů?

Za tři dny mi napsal zprávu. Napsal mi jedno slovo. Takže?

Odpověděla jsem mu stejně skoupě.Ne.

Neodpověděl.

Chyba není v mých mužích. Nebo ne alespoň ta esenciální. Chyba byla, je a bude ve mně. Od nesprávných mužů chci nesprávné věci. A neumím si je odpustit. Jsou věci, které jsou a budou silnější než já. Najdu si konečně muže, který si mě u sebe nechá až do rána? Nebo ideálně napořád? Nebo budu každé úterý a čtvrtek chodit na rychlé obědy? Dvakrát týdně? Jak dlouho?

Čtěte dál