Tři roky na tinderu

Editorka Harper’s Bazaaru se rozhodla vstoupit do virtuálního světa, kde jeden tah prstu může rozhodnout o vašem životním partnerovi. Nebo o lásce na jednu noc. Nejvíc se však – tváří v tvář všem mužům – dozvěděla o sobě.

Nikdy jsem to nepočítala. Muže, se kterými jsem se za poslední tři roky seznámila díky Tinderu. Hodiny strávených sepisováním dostatečně chytrých a tak akorát zábavných profilů, vyhledáváním přijatelných profilových fotografií. Ale hlavně množství psychické energie věnované snahám o konverzaci s cizími muži, trapným prvním rande, nesmělým loučením, čekáním na zprávu a detailním rozborům situace s kýmkoli, kdo byl ochoten naslouchat.

Foto: Shutterstock

Odvážím se tvrdit, že za ty tři roky jsem získala zkušenosti, které hraničí se vzděláním profesionálního vztahového kouče. Lekce, které mi svět seznamování po internetu uštědřil, se ovšem dají praktikovat na jakýkoli způsob seznámení. Protože jak říká uznávaná antropoložka Helen Fisher, autorka bestselleru o vztazích Anatomy of Love:

„Internet sice mění způsob, jakým se lidé seznamují, ale ne způsob, jakým se zamilovávají.“

Už si ani nepamatuji, kdy jsem o Tinderu slyšela poprvé, ale od začátku se to zdálo jako bláznivý nápad. Pár fotografií a jen jedna možnost udělat zásadní rozhodnutí – líbí se mi, nelíbí se mi. Když už jste se všemi spolužáky ze všech možných škol chodily, všichni přátelé se již usadili, v práci se to hemží ženami a samotné se vám do baru nechce, zdá se Tinder jako ideální řešení. „To se tam jako dají najít normální lidi, jo?“ ptaly se mě kamarádky a já odpovídala, že dají. Že Tinder je totéž jako přijít do baru – taky tam narazíte na spoustu lidí a každý hledá něco jiného. Někdo lásku na celý život, někdo na jednu noc a někdo se přišel jenom podívat.

Hey Veronika...

K vidění je toho skutečně hodně. Alespoň se to tak tedy zpočátku zdá. Záplava fotografií seznámeníchtivých mužů mi přišla až perverzní. Rychle jsem se ale naučila mezi profily orientovat. Uspaní tygři na dovolené v Thajsku, výtahová selfíčka a fotografie před jakýmkoli stojícím luxusním vozem se ukázali jako jednotné poznávací znamení členů středního managementu s přebujelým egem či „pánů podnikatelů“ hledajících pár vteřin dobrodružství, zatímco manželka věší prádlo. Zkušenost mě také naučila dávat si Tinder detox pokaždé od pátku do neděle, kdy Prahu zaplavily stovky rozjařených cizinců hledajících povyražení.

Na moji začátečnickou naivní vstřícnost mi totiž předtím chodívaly zpravidla emocí nabité zprávy okolo čtvrté hodiny ranní s gentlemanskými vzkazy typu:„Hey Veronika, where are you? Let’s fuck like champions.“

Proti tomu z profilů svobodných mužů po čtyřicítce čiší nápadně shodná melancholie singl života: opuštěná běžkařská stopa, zátiší s horským kolem, něžné portréty odrůstajících synovců a neteří a pár rozmazaných fotek v protislunci, na nichž se dá rozeznat pomalu rostoucí pivní bříško. Z takových se vyklubali dychtiví společníci na výlety do přírody a náruživí, ovšem poněkud nešikovní milenci, myšlenkově uvězněni někde mezi neomaleným světem totality, ve kterém vyrůstali, a dravým kapitalismem, jehož pravidlům se museli rychle přizpůsobit.

Dávala jsem však aplikaci stále šanci. Co kdybych náhodou něco přehlédla? „Problém se seznamkami je ten, že o sobě máme velmi málo informací. A tomu málu ještě přikládáme příliš velkou váhu. Takže si řeknete: „Ježíš, ten nemá rád psy, tak to nebude mít ani rád děti.“ Nebo najdete gramatickou chybu a hned si řeknete, že takového nevzdělance přece nemůžete představit rodině a přátelům,“ říkala mi jednou již zmíněná Helen Fisher, když jsem s ní vedla rozhovor o tom, jak internet změnil naše romantické vazby. Vždycky když jsem začala ohrnovat nos nad nějakou profilovou fotografií nebo nepovedeným vtipem, na její slova jsem si vzpomněla.

Zhroucením k cíli

Mé úplně první Tinderrande bylo velmi nepodařené. Na jméno si nevzpomenu, pamatuji si jen, že byl docela vysoký, měl náušnici v uchu a byl to velký intelektuál se zálibou v kočkách, a tak z nějakého záhadného důvodu usoudil, že bude dobrý nápad potkat se v kočičí kavárně. Z nějakého ještě záhadnějšího důvodu jsem souhlasila. Kočky zrovna trucovaly, a tak se společníkem naší drhnoucí konverzace stala silná káva a slabý zápach kočičí moči. Na druhé rande nedošlo. Ne že bych o něj stála, ale stejně mě překvapilo, že o další schůzku nemá zájem onen pán.

Později mi došlo, že praktičtěji uvažující muži umějí mnohem rychleji vyčíst, že z vás fungující dvojka stejně nebude.

K seznamování jsem zpočátku přistupovala s nadšenou vervou a zvolila smrtící tempo jedné až dvou schůzek týdně. Nebyl to dobrý nápad. Jednak bylo těžké to skloubit s ostatními povinnostmi a pak – neprospívalo to mé duši, nehledě na to, že se mi začala plést jména. Ke každému adeptovi jsem přistupovala s nefalšovaným zájmem a snažila se na něm najít něco zajímavého. Konverzace příjemně plynula, dozvěděla jsem se zpravidla spoustu věcí o jeho práci, minipivovarech a rumunských horách a měla jsem pocit, že člověka naproti sobě dobře znám. Jenže po cestě ze schůzky mi docházelo, že sice vím vše o jeho volném čase a přátelích, ale nic o něm samotném. Že netuším, proč se rozešel se svojí poslední přítelkyní, kdy byl naposledy zamilovaný, a co hůř, že nemám ponětí, co vlastně hledá.

Naučila jsem se lépe naslouchat své intuici. Když mi neposkočilo srdce, když se nápadník po prvním rande ozval, bylo jasné, že druhá schůzka by byla jen ztrátou času.

Na vlastní kůži jsem si mnohokrát ověřila, že bylo-li první rande „jen ok“, to druhé lepší rozhodně nebude.

Jeden šarmantní Ital s rozkošně komplikovaným jménem mi zase připomněl, že nejlepší obranou proti ghostingu, tedy když někdo i přes slušně rozjetý začátek čítající jedno šestihodinové rande končící nad ránem a následně společnou návštěvu opery ze dne na den beze stopy zmizí, je dělat úplné nic. Nepřemýšlet o důvodech, nepátrat, nekontaktovat, ale co nejrychleji vymazat telefonní číslo a další kompromitující materiály a jít dál. Když si uvědomíte, že je v pořádku, když o vás někdo nemá zájem a že to z vás nedělá nijak méněcennou osobnost, žít se vám bude mnohem snadněji nejen na Tinderu. Paradoxně vám s každým odmítnutím může stoupnout i sebevědomí. Protože se vám malinko zhroutil váš romantický svět a vy jste to kupodivu (zase) přežila.

Jestli pro online seznamování platí jedno pravidlo, pak je to: Nenechte se odradit.

A druhé – nic nerozebírat s kamarádkami.

Až vám bude totiž další dobračka nad skleničkou vína zase říkat, že s tím pánem, co jste ho viděla dvakrát a ona ani jednou, jistě vytvoříte učiněný pár snů, i přesto, že jste o něm týden neslyšela, prokažte sobě i jí laskavost a začněte se bavit o něčem jiném. Většina kamarádek vám řekne to, co chcete slyšet, ne to, co potřebujete slyšet.

Musíte být k sobě až brutálně upřímná. Není to sice příjemné, ale člověk si zvykne. A tak jsem zkusila ohradit své srdce hradbou cynismu a rozhodla si brát stejnou měrou jako muži. Většinou byli překvapení, když jsem od nich uprostřed noci odjížděla taxíkem zpět do bezpečí své postele. Zpočátku jsem to omlouvala tím, že nemám s sebou svoje věci. Pak už jsem se neomlouvala a jen sledovala jejich zmatené výrazy. Následně jsem zkoušela naopak své srdce otevřít dokořán a každý náznak zájmu vracet dvojnásob. Tak jsem se mimo jiné ocitla na jediný den na loňském festivalu ve Varech, kde jsem si pronajala nehorázně předražený pokoj jen proto, abych se potkala s kandidátem, který na mě ten večer možná mohl mít čas. Zpětně to hodnotím jako velmi špatný krok, který omlouvá jen to, že jsem už v životě utratila mnohem víc peněz za mnohem horší věci.

Rudo před očima

Angličtina má pro takové jevy výstižný název - „red flag“, červená vlajka. Vžilo se pro pojmenování jakéhokoli chování, při kterém byste měla zpozornět. Lidský mozek je totiž účinnější než Photoshop a má obdivuhodnou schopnost ignorovat věci, které nechce vidět. Mohly to být maličkosti, nad kterými by se chtělo mávnout rukou. Jenže to je právě na začátku jakéhokoli vztahu to poslední, co byste měla udělat. Protože ta znamení nezmizí. Právě naopak, postupem času začnou čím dál více vystupovat na povrch. Ty správné „red flags“ většinou poznáte podle toho, že jsou to zdánlivě nedůležité detaily, o kterých se za střízliva nezmíníte ani svým kamarádkám. Podvědomě totiž cítíte, že na tom něco nesedí.

Jeden mladý muž, do kterého jsem se zamilovala, dělal tajnosti ohledně toho, proč se rozešel se svojí poslední přítelkyní. S tím, že jeho bývalá si nepřála mít děti, zatímco on ano, a že na ni stále nemůže zapomenout, se mi svěřil až v momentě, kdy si balil věci a odcházel navždy. Stejně tak jsem v případě dalšího nápadníka neměla ignorovat neustálé stěžování si na to, jak si na něj v práci zasedají úplně všichni – od šéfa až po recepční. Vlny negativní energie se přes náš krátký vztah přelévaly s takovou kadencí, že ho nakonec zadusily. A nakonec poslední věc, ale ta nejdůležitější.

Když muž říká, že nechce vážný vztah, můžete si být jisté, že právě v tenhle jeden jediný okamžik vám říká čistou pravdu. Věřte mu, ušetříte si spoustu času i slz.

Ano, randění je náročné. Musíte mu věnovat spoustu času, neustále dokola odpovídat na tytéž otázky, jít s kůží na trh, ztrapňovat se, přemlouvat se, když se vám nechce na další schůzku, a psát omluvné zprávy, že to na druhé rande moc nevidíte. Budete si pořád dokola lámat srdce. Někdy více a někdy méně. A bude to na váš vkus trvat až příliš dlouho. Ale alespoň pro mě existoval jeden důvod, proč to nevzdat. Ten jeden báječný důvod teď právě sedí vedle mě na gauči a před chvílí říkal něco o tom, že bychom spolu měli začít bydlet. Naštěstí neumí česky.

Čtěte dál