Rozhovor s Terezou Maxovou

O přítomnosti a intuici.

Proč je srdce nejlepší rádce, proč se stát dobrým předkem a proč má člověk vědět, co si přeje, říká Tereza Maxová, česká supermodelka a zakladatelka Nadace Terezy Maxové dětem.

Foto: Andreas Ortner             

Rok 2018 je rokem změn. Co je u vás nového?

Nejdůležitější změnou v mém životě je, že jsme se s rodinou letos v září na chvíli přestěhovali do Prahy. Můj manžel se dobře dokáže vcítit do mých pocitů a tvrdí, že aby rodina byla spokojená, musí být spokojená maminka. A mě to vždy táhlo domů, kde mám rodinné zázemí, práci, která mě baví, nadaci, kterou jsem před dvaadvaceti lety založila, a nejhezčí vzpomínky na dětství. Jsem ráda i kvůli dětem, protože takto budou moct zblízka zažít Prahu a Česko. Už jsou teď větší, a tak jsem toto rozhodnutí přijala s povděkem.

Je váš život v Česku teď jiný?

Ať jsem žila kdekoli, dokázala jsem si vytvořit české mikroklima. Měla jsem české přátele, pekly se bábovky, Vánoce se slavily s cukrovím, zkrátka pro mě byly mé kořeny důležité vždycky. Dnes se ráda procházím po Praze, nevadí mi šedé nebe, ani doprava, byť jsme v Monaku měli téměř pořád sluníčko, moře a všude jsme chodili pěšky. Ale vše má své výhody a nevýhody. Koneckonců i mému muži se k Praze vážou vzpomínky, on tu v letech 1984 až 1986 vyrůstal jako syn diplomatů a chodil do stejné mezinárodní školy, kam dnes chodí děti. Říká, že tu strávil nejhezčí část svého dětství.

"Obecně se emoce a instinkty spíše potlačují, přitom intuice může být mnohem přesnější."

Malé ezoterické okénko: říká se, že po čtyřicítce začne duše
v člověku toužit po naplnění svého poslání, tedy žít, proč na svět přišla. 

Je to tak, věřím tomu. Letos jsme organizovali v Turecku seminář s názvem Harvest Kaplankaya. Tématem nebyl wellness, ale wellbeing. Je v tom zásadní rozdíl. Stejně jako mezi dietou a zdravým stravováním. Pořád jsme se vraceli k tématu kořenů, jak moc je pro nás důležité, odkud pocházíme, jak si neseme radosti i traumata našich předků. Zanechali nám tu něco a my bychom si měli klást otázku, co zbude po nás, budeme dobrými předky i my pro následující generace? Život nejsou jen radosti, přináší i smutné okamžiky, ale to vše k životu patří. Nakonec jsou to ty vážné životní okamžiky nebo vystoupení z komfortní zóny, která nás většinou posunou nejdál. Náš Tobiáš byl letos v Namibii, kam jel pomáhat místním školám a komunitám. Vrátil se dospělejší. Říkal mi, že už chápe, proč dělám, co dělám. Pochopil, jak je důležité mít smysl života. Něco vytvořit, někomu pomoct a něco po sobě zanechat.

Kaplankaya je přímo naproti ostrovu Ikaria, známému pro dlouhověkost místních lidí.

Ano, Ikaria je malý řecký ostrov, který je jednou z pěti tzv. modrých zón, kde se nápadně často dožívají lidé stovky v plném zdraví. Na takových místech se jedí jen sezonní a lokální potraviny, málo masa, zejména hovězího, málo mléčných výrobků, ale zase se pije káva i alkohol. Lidé tu chodí všude pěšky a i v pozdním věku manuálně pracují. Ale to nejdůležitější je, že člověk netrpí osamělostí, ale žije v komunitě. Lidé nejsou odkládáni do LDN, generace žijí pospolu, starší předávají zkušenosti mladším a mladší generace k nim přistupuje s láskou a úctou.

Posloucháte svůj instinkt?

Ano, a čím jsem starší, používám ho víc a víc. Dnes se obecně emoce a instinkty spíše potlačují a přitom intuice může být mnohem přesnější. Je dobré naslouchat více sám sobě a ujasnit si, co si člověk přeje, a možná si to celé i sepsat na papír, což tomu ujasnění pomůže. Ač to zní banálně, není to lehké. Ale stojí to za to, protože ta nejlepší rozhodnutí vycházejí často ze srdce, a ne z rozumu.

Překrásné fotky, které nafotil s Terezou v Turecku Andreas Ortner a celý rozhovor najdete v prosincovém Harper's Bazaaru.

Čtěte dál