Odvaha a svoboda. Jak moc jsou v životě důležité?

Karolína Holubová se ptá své maminky Evy.

Foto: Karolína Holubová

Strach je velmi často největší nepřítel svobody a odvahy. Kdysi jsem četla knihu “Kam se poděl můj sýr" od spisovatele Spencera Johnsona. A  tam byla otázka “Co bych udělal, kdybych se nebál?" K tomu mě tedy napadlo pár otázek a myslím, že strach a odvaha je další úžasné téma pro náš rozhovor. Část rozhovu jste si mohli přečíst na mém Instagramu @holu_ka pod hashtagy #rozhovornapokracovani & #dceraamatkaroku.

Karolína Holubová: Jak být svobodná v době, kdy každý má na něco radu?

Eva Holubová: Ja mám ráda rady. V první řadě musím věřit, že je upřímná. Když uvěřím, pak je vyhráno. A já se pak můžu svobodně rozhodnout, je-li pro mne dobrá. Asi jsem se to nejvíc naučila od Václava Havla. Když dopsal knihu “Prosím, stručně”, byla jsem jednou z těch, komu ji poslal před vydáním. Vybídl nás, abychom mu sdělili své názory. Byla jsem velmi potěšena a poctěna. Knihu jsem přečetla jedním dechem, poprvé, podruhé jsem si při čtení dělala poznámky, potřetí jsem ji četla s poznámkami a téměř všechny zase vyškrtala. Ty, které zůstaly, jsem poslala autorovi. Byla to zřejmě troufalost, ale já jsem to myslela naprosto upřímně. Proč by mi to jinak Václav Havel dával k posouzení? I v tom byl určitý druh svobody. Kriticky přistupovat k textu světově uznávaného autora. A dokonce mu své poznámky poslat. Zvažovala jsem to a nakonec jednu svou poznámku poslala. Václav Havel se jí sice neřídil, ale poděkoval mi a stálo mu za to poměrně podrobně mi odpovědět, proč ji neakceptuje. Když jsme spolu o tom později mluvili, vysvětlil mi, že i “špatné” dobře míněné rady jsou užitečné a je úžasný, když máš někoho, kdo má jiný úhel pohledu a nemusíš si je vymýšlet sama. Prověřují totiž tvůj postoj k věci, tvoje stanovisko k problému.

KH: Jak se nebát něco svobodně zkusit a „podělat“?

EH: Důležitý je důvod: ”PROČ CHCEME NĚCO NOVÉHO ZKUSIT”. Je-li tím důvodem nuda, ambice dosáhnout postavení, ambice mít prachy nebo ambice udělat něco velkolepého či navíc prospěšného a lidstvu či planetě užitečného? To je moc důležitý. V tu chvíli se do svého snu, své vize, ponořím naplno a tím pádem nemám čas na strach. Přemýšlím si zatím jenom sama pro sebe, dovoluju si snění, to je důležitý pro nadšení pro věc. A pak přistoupím k strategii a od ní už vede cesta k realizaci. A tohle všechno už je velká odměna a úspěch a odměna! Takže, máme-li opravdový důvod zkusit něco nového, není se čeho bát.

Foto: Karolína Holubová

KH: A co je to vlastně strach?

EH: No, právě. Já bych strach úplně nezavrhovala. Je to jakýsi senzor, upozorňovatel na nebezpečí. V tom je užitečný. Nesmí ho být příliš a nesmí být hlavním pilířem našeho života.

KH: Jak se přestat bát?

EH: Asi je důležitý rozpoznat pravý původ strachu, posoudit, zda má pádný důvod. A cvičit se v překonávání strachu. Jde-li o to, že se bojíme pouze o své ego, že máme mizerně nízký sebevědomí, že nemáme dostatečnou důvěru v sebe, pak je na místě se takových ubohých obav a strachu zbavit. Úkoly si můžeme dávat různé. Zábavné, rafinované i prostší. Máme-li strach z lidí, můžeme chodit po městě a ptát se, kudy cesta na Hrad, kde je nádraží... Vyšší level už je třeba zeptat se na nejlepší hospodu ve městě nebo kde vaří dobrý kafe. Když to shrnu, některý strach si ponechat, jinému jít naproti.

KH: Umíš rozebrat svůj strach?

EH: Ano, ale s velkým časovým odstupem. Tak velkým, že jsem tak kolem 30-35 let s přehledem schopná rozebrat strach z tanečních, že pro mne nikdo nepřijde. Dovedu cudně vyprávět o strachu, že nikdy nebudu mít rodinu, děti, ale strachy, které jsem prožívala v přechodu si ješte nepřipouštím. Není to tak dávno, co jsem je prožívala naplno. A prožívám při představení “Hvězda” a vůbec mi to nedělá dobře a jsem moc šťastná, že moje hrdinka nad nimi vítězí. A strach ze stáří a ze smrti jsem sotva schopná zmínit. Naštěstí ho nemám pořád a mám zbraně i na něj.

KH: Co bys udělala kdyby ses nebála… a proč to neuděláš?

EH:  Tak na to mám strach i pomyslet, natož to vyslovit či napsat. Zřejmě bych v nejbližší možné době odešla na Sicílii, pronajala si tu “campagna”, pěstovala si lilky, cukety, rajčata, melouny pro vlastni potřebu, chovala slepičky, měla svůj citrónovník, olivovník a mandlovník, chodila pomáhat s úrodou sousedům za naturálie... Žila anonymní sicilský život. Neudělám to proto, že se bojím, že bych to existenčně neutáhla. Tak si ještě musíme s tátou něco naspořit a pak se uvidí.

Foto: Karolína Holubová

KH: Jak sbíráš odvahu, když se bojíš?

EH: Jak kdy, někdy si ze sebe dělám srandu a ta strach zneváží…Třeba, když jsem se ztratila na letišti v Heathrow... Měla jsem nesmyslný strach, že se nevymotám, zařadila jsem se mezi migranty a letištního úředníka omámila svou primitivní angličtinou a vyšla ven dřív, než ostatní řádní pasažéři.

Někdy se bojím, že budu trapná, to se na sebe tak naštvu, že mi ten vztek dodá sílu strach překonat.

Ale jsou situace, kdy se bojíme oprávněně - v noci ve městě, kde hrozí pro jedince, natož pro ženy, spousta nebezpečí... Tehdy se snažím strachu naslouchat, být obezřetná a vyvarovat se nebezpečí.

Nebo strach z nemoci - nezažila jsem ten osudový, ale občas jsem se bála, že bych mohla. Snažila jsem se zklidnit, jak racionální úvahou, tak modlitbou.

Nejvíc bezmocná jsi, když máš strach o druhé. Tam se můžeš téměř jenom modlit. Můžeš radit, zapřísahat, prosit, dodávat sílu, ale stejně má to ten dotyčná ve svých rukách, ty jsi jen podpůrná složka proti problému. 

KH: A jak si tu odvahu udržuješ?

EH: Neumím ji udržet. Opouští mne nečekaně, bez varování. Hlavně, když jsem unavená, vyčerpaná nebo unuděná. Ale umím ji už za ta léta rychleji nahodit, než dřív. Upevňuju si ji, hlavně literaturou či filmy, jednotlivými scénami. Tanec Řeka Zorby na břehu moře po pádu lanovky je jednou ze scén, která ve mně upevňuje odvahu nebát se neúspěchu.

KH: Já když mám z něčeho strach nebo trému, tak si představím nejhorší možný scénář. Následně se rozhodnu, jestli je to tak hrozný. A takhle se snažím zbavit, nebo spíše ztlumit hladinu strachu. Máš něco podobného?

EH: Nemám a vůbec to není špatný recept! Rozhodně to zkusím.

KH: Proč je důležité dělat nové věci?

EH: Myslím, že to je dáno podstatou Světa a života v něm. “Věk pomíjí a jiný věk nastává, ačkoliv země navěky trvá...”, je psáno v Bibli. Nevím, zda naše Matička Země vydrží navěky to naše plundrování, ale prostě život plyne z toho, že staré střídá nové, zuby, vlasy, generace..., ale i nové ráno, nový den, nový večer... To vše si, dle mého, žádá nové postoje, nové názory i nové činy. Jedinec, rodina, společnost se běžně ocitají v nových podmínkách a situacích, na něž musí nové reagovat, jinak by je ty situace a podmínky převálcovaly. Já mám ráda tradice, ctím je, snažím se z nich poučit, některé opuštěné jsou pro mne nové a ráda se k nim vracím, ale vždy se všechno snažím konfrontovat s přítomností a budoucností. Převrat v roce 89 pro mne byla velká, nová a šťastná změna, ale nikoliv vůbec jednoduchá. Hodně jsem se musela o sobě dozvědět, naučit a hodně starého ve mně přežívá. Právě i strach z nového. Že může být neznámo zajímavým a přínosným dobrodružstvím a nikoliv pouze nebezpečím, se budu učit do konce života. Ale něco se mně a tátovi přece podařilo. Nepřenesli jsme tyhle naše strachy pocházející z totality na vás, naše děti. A z toho mám radost. Dali jsme vám prostor myslet a jednat nově, jinak, než my. Dá se říci, že občas tomu nerozumíme, jak myslíte, jak jednáte, občas to chápeme, ale nedokázali bychom to. Občas to pochopíme a nakopne to k jednani i nás a jdeme za novými cíli i my.

Čtěte dál