O přátelství…

Přátelství. Říká se, že v nouzi poznáš opravdového přítele. Také se říká, že opravdové přátele poznáš tehdy, začneš-li mít víc, než oni... Nad tématem přátesltví se zamýšlí fotografka Karolína Holubová.

Jestli je přítel dobrý či nikoliv poznáš většinou tehdy, když se ti to nejméně hodí. V tom lepším případě tě tvoji přátelé mile překvapí. V tom horším tě překvapí tím, že to vlastně žádní přátelé nejsou a možná, že ani nebyli.

Foto: archiv Karolíny Holubové

Přátelství, stejně tak jako láska, je velmi zajímavý a proměnlivý koncept. Přátelé k nám přicházejí a odcházejí. Zůstávají s námi různé životní etapy. Říká se, že jakmile překlene přátelství sedm let, z přítele se stává něco jako rodina. Čím déle přátelství trvá, tím více samozřejmě bolí, vrazí-li nám tento člověk kudlu do zad. Srdce pláče a duše se svírá bolestí. Mozek nechápe, mysl tápe a potácí se. Nevěřícně krčíme čela a lapáme po dechu kdykoliv nás osud rozdělí s milovaným člověkem. S milovaným přítelem, s milovanou duší. Cítíme splín a je nám do breku.

Foto: archiv Karolíny Holubové

Ale co to vlastně znamená, opravdové přátelství? V jednom článku jsem přirovnala vztah k byznys plánu. K obchodní směně. Aby vztah vydržel, je zapotřebí oboustranné reciprocity. A tak, jako je láska vztah a je k němu zapotřebí určitého citu, je samozřejmě vztahem i přátelství. To samé či obdobné, co se dá aplikovat na lásku, bychom mohli aplikovat i na přátelství. Možná v menším měřítku. Ale i to je přece relativní. Zatímco se většinou milenci a milenky, partneři a partnerky vedle nás střídají od útlého mládí častěji, než bychom si přáli, přátelé nám častokrát vydrží mnohem déle. Zdá se mi to logické… Nedochází-li ve vztahu k tělesným kontaktům za účelu slasti, vztah se zjednodušuje. Všichni přece známe onen kritický první polibek, který zakalil, do té doby průzračné, vody přátelství.

Naruší-li se schéma přátelství jednou, není cesty zpět.

Sladká nevědomost byla vypleněna a už není návratu. Přátelé jsou důležitou ingrediencí našeho života. Poznávají naše lásky, trpí naše nálady a manýry, prožívají naše rozchody, pomáhají nám v nouzi a řeší naše problémy. Jsou dokonalým paradoxem. Jsou nám blízcí a vzdálení zároveň. Vědí o nás mnohé. Zažívají nás v našich nejintimnějších rozpoloženích. Zároveň ale tím, že s námi nesdílí každodenní život a nejsou na nás tak napojeni, jako třeba naše rodina a naši milí, vidí nás z vyšší perspektivy.

Foto: archiv Karolíny Holubové

Poznat a najít dobrého přítele je stejné vítězství, jako se dobře provdat. Je to výhra v životní loterii. Je to jako najít svatý grál. Není to jen přebytečný luxus či nepotřebný přebytek. Přátelství s osobou čistou a ušlechtilou je opravdu velkým a krásným darem.

Jak ale poznat, jestli je přátelství ryzí?

Že není jen výplodem postranních úmyslů? Že není jen pro to, že se to jedné straně prostě a jednoduše „hodí do krámu“. Že se nejedná o přátelství ze soucitu, z prospěchářství, z potřeby si něco dokázat jeden nad druhým. Je jasné, že přátelství má spoustu podob. Každý svazek má určitý záměr. Já ale dnes chci mluvit o tom přátelství, které se podobá lásce. Které je nepodmíněné. Nenásilné. Čisté a ryzí.

Foto: archiv Karolíny Holubové

Asi mám tuto potřebu pro to, že je to přece tak těžké… Tak moc těžké potkat pravého přítele. Přítele, který v nás věří a bezmezně nám fandí. Přítele, co se nebojí nalít nám čistého vína. Co se nebojí upřímné konfrontace. Přítele, který nám naslouchá a nesnaží se námi manipulovat svou cestou. Přítele, jenž respektuje naše potřeby. Přítele, jenž nás motivuje, posouvá kupředu a inspiruje! Přítele, jakým byl Max Demian Emilovi Sinclairovi v knize Demian od Hermanna Hesseho.

Ach, jaká je to prostě slast cítit propojení mysli s druhým člověkem. Cítit pospolitost i přes absenci neustálého kontaktu. Važme si přátelství! Chovejme se k němu s úctou. A přistupujme k němu s pokorou. Snažme se i my být dobrými přáteli. A važme si jeden druhého! Neberme se jako samozřejmost. Pečujme jeden o druhého.

Přátelství zdar!

Karolína

Čtěte dál