Nová šperkařská vlna: Ondřej Stára

Ondřej Stára studuje šperk na UMPRUM, a tvoří šperky pro ženy i pro muže. Právě mužský šperk je pro něj velké téma. Na Designbloku vystavil sérii sedmi prstenů pro muže, které vznikly na zakázku.

„Se sedmi vybranými muži jsem se po dobu půl roku scházel a rozhovory nahrával. Na základě těchto setkání začaly volně vznikat návrhy prstenů,” říká Ondřej. 

Foto: archiv Ondřej Stára

Co pro vás symbolizuje šperk? 

V první řadě ozdobu, krásný objekt, který není třeba obhajovat slovy a vyprávět k němu pohádky. Nadstavba v podobě příběhu, který šperk nese, je bonusem, někdy vzniká až samotným nošením šperku. Stane se odkazem, připomínkou, symbolem a náhle je vaším osobním artefaktem, pro který se vracíte, když zjistíte po cestě do práce, že jste jej nechali doma. 

Foto: archiv Ondřej Stára

Existují ve šperku nějaké hranice? 

Podle mého názoru je to nositelnost. Pokud se jedná o nenositelný objekt, stává se z něj mini socha, už není šperkem. Od padesátých let minulého století proběhl radikální vývoj šperku jako svébytného uměleckého média a jeho hranice byly nesčetněkrát pokoušeny a posouvány. Tím se šperk odklonil od tradičního zlatnického pojetí, což je jedině dobře. Posunuly se hranice materiálové i technologické. V dnešní době se rukodělnost kombinuje s inovativními průmyslovými metodami a na straně druhé vlna DIY zpřístupnila výrobu šperků pro kohokoliv. Tedy i když se mnohé změnilo a šperk může být pro nás i nepředstavitelného vzhledu, pokud si ve výsledku najde svého nositele, pak je vše v pořádku.

Foto: archiv Ondřej Stára

Jak byste popsal svou tvorbu? 

Jako velice proměnlivou. Šperkem se zabývám již deset let, a nejdůležitější pro mne ze začátku bylo řemeslné zpracování a osvojení si technologií. Proto první kolekce, které jsem vytvořil jsou minimalistické, čisté a elegantní, hlavním cílem pro mě byla estetická stránka šperku. Momentálně se však více zaměřuji na nadsázku a vtip a především na šperk, který mohu nosit i já sám, tedy šperk pánský.

Foto: archiv Ondřej Stára

Když se řekne minimalismus…

Byl jiný v 60. letech v USA, když svou absolutní redukcí překvapoval a bavil v kontextu doby. Dnes jej často vnímám jako „sázku“ na jistotu a je tak trochu nudný. Naproti tomu opulentnost je někdy zoufalým voláním o pozornost. Zamlouvá se mi představa kombinace minimalismu s nečekaným momentem opulentnosti.

Čtěte dál