Neznámé hrdinky: Černobílý svět Elizabeth Eckford

Jak jedna černobílá fotografie začala měnit svět.

Tu fotografii mnoha z vás zná. Je na ní mladá afroamerická dívka obklopená davem. Z gest je poznat její hrdost i nenávist davu. Fotografie pochází z doby, kdy se ve Spojených státech amerických formovala novodobá občanská práva. Příběh za tímto snímkem je mnohem komplikovanější. A stále neskončil.

Foto: Harper’s Bazaar US

Je 4. září 1957 a pro děti ve městě Little Rock v americkém Arkansasu je to první školní den a den, který se zapíše do historie americké rasové segregace. Poprvé se k bílým studentům místní střední školy má připojit i devět Afroameričanů. Jednou z nich je i patnáctiletá Elizabeth Eckford, která se tak nechtěně stala symbolem doby.

O tři roky dříve rozhodl americký Nejvyšší ústavní soud, že i afroamerické děti jsou právoplatnou součástí společnosti a mohou navštěvovat vzdělávací zařízení spolu s bílými dětmi. Jih, kde byla rasová segregace hluboce historicky zakořeněna, přesto toto nařízení neuznal. Nyní však střední škola Little Rock Central High School měla být první, kde mohli afromarečtí studenti studovat spolu s bílými.

Bylo jasné, že první školní den se neobejde bez vášní. Devítka studentů byla připravena na to, že jim přístup do školy ze strany místních občanů a rodičů nebude umožněn. Jakýmsi hromosvodem slovních útoků a urážek se stala především Elizabeth Eckford. Lidé křičeli slogany jako „dva, čtyři, šest osm, nechceme integraci!“ a chtěli, aby Eckford byla veřejně lynčována. Tou nejhlasitější z davu byla také patnáctiletá, Hazel Bryan, která na svou novou spolužačku křičela: „Vrať se do Afriky!“ Byla hrůzným zhmotněním myšlenky Zákonů Jima Crowa, neoficiální souhrnné označení pro různá nařízení o rasové segregaci, která platila v jižních státech USA v letech 1876 až 1965. Ten den se nikdo z devíti afroamerických studentů do školy nedostal.

Celou nastalou vřavu zaznamenala řada reportérů. Druhý den se jeden ze snímků zachycený reportérem Willem Countsem objevil na titulce novin Arkansas Democrat. Dnes je považován za definující dokument okamžiku v boji za rasovou rovnost. Fotografie získala hlavní cenu roku 1957 od americké Národní asociace novinářských fotografů. Podobné fotografie z toho dne vyšly po celých Státech. Hazel Bryan byla vedením školy požádána, aby ústav opustila.

Na základě rozkazu guvernéra státu Orvillea Faubusa byl následně devítce studentů přístup do školní budovy odepřen. Teprve po intervenci prezidenta Dwighta Eisenhowera jim v průběhu měsíce za doprovodu členů americké armády bylo umožněno usednout do lavic.

Elizabeth sice byla studentkou, školu navštěvovala, ale nenávist vůči ní neopadávala. A samotná škola a její zastupitelé ji v začlenění nikterak nepomáhali. Přes slovní i fyzické útoky přesto rok studia dokončila. Další semestr se už do školy nevrátila. Tato zkušenost maloměsto proti inovacím spíše ještě více semknula a následně od jakékoliv formy integrace afroamerických studentů upustilo. O pět let později se téma integrace vrátili na pořad dne a školy se v celém státě staly otevřené všem, kdo měli o studium zájem.

Po odchodu ze školy se Elizabeth přestěhovala do St. Louis. Do Little Rock se vrátila, když jí bylo 21 let. Hazel se jí omluvila a Elizabeth její omluvu přijala.

Eckford se stala symbolem. I ti, kteří stáli proti ní, museli uznat její neskutečnou morální sílu, kterou si zachovala i v těch nejtěžších momentech. Ona sama ale dlouho mlčela a tajila trauma, které v ní vyvolalo silné deprese, jež se nikdy nezbavila. Eckford strávila roky s tím, aby se vyrovnala sama se sebou. Věnovala se studiu občanských práv a stala se rasově uvědomělá. Byla přijata na vysoko školu Knox College v Illinois, poté nastoupila na Central State University v Wilberforce, kde získala titul bakaláře.

Foto: Harper’s Bazaar US

V roce 1997 Elizabeth telefonuje Will Counts, autor ikonického snímku, a navrhuje jí setkání s Hazel Bryan, nyní Bryan Massery. Čtyřicet let poté se potkávají, seznamují se, odpouští si, a na chvíli stávají se přítelkyněmi. Dokonce vzniká fotografie nazvaná Reconciliation (česky Usmíření), fotografie dvou moderních žen. Ženy, která umí uznat chybu a nést následky, a ženy, která umí odpouštět a konečně se mít ráda. Obě ženy pak společně pořádaly přednášky a mluvily o svém příběhu. Ve stejném roce převzala Eckford cenu za práci pro komunitu právě z rukou Bryan Massery. Vypadalo to jako happy end, přesto... „Opravdové smíření se může nastat jen tehdy, když je upřímné,,“ nechala se slyšet Eckford. Od té doby se ženy nepotkaly.

Elizabeth sloužila pět let v armádě Spojených států, psala pro noviny, pracovala jako servírka, učitelka dějepisu, sociální pracovnice. V roce 1999 ji prezident Bill Clinton udělil zlatou medaili Kongresu.

Ráno 1. ledna 2003 byl jeden z jejich dvou synů, Erin Eckford, zastřelen policií v Little Rock. Poté, co ze své zbraně vystřelil do vzduchu, namířil zbraň na policisty. Policie ho zneškodnila šesti ranami, které se staly smrtelné. Bylo mu 26 let. Eckford později prohlásila, že její syn trpěl psychickými problémy. Přesto by nikomu neublížil. Smrt policejní kulkou byla jeho forma sebevraždy, kterou si předem zvolil. Policejní střelba byla vyhodnocena jako oprávněná. Se ztrátou syna se dodnes nesmířila.

V roce 2017 vydala autobigrafickou knihu nazvanou The Worst First Day (česky Ten nejhorší první den).

Elizabeth je 77 let a stále žije v rodném Little Rock v Arkansasu.

Foto: Harper’s Bazaar US

Čtěte dál