Michail Baryšnikov: Dům jako stvořený pro balet

Před dvaceti lety navštívil tanečník Michail Baryšnikov Oscara de la Rentu v Dominikánské republice. Líbilo se mu tam natolik, že si v sousedství postavil rezidenci.

Jak se z nejznámějšího tanečníka baletu na světě stal herec, režisér, zakladatel uměleckého centra a jak je možné, že nakonec skončil na pobřeží v Dominikánské republice? Michail Baryšnikov a jeho žena Lisa Rinehart, baletka, spisovatelka a filmařka v jedné osobě, nám umožnili nahlédnout do jejich domu, který si postavili v Punta Caně před dvaceti lety a který nedávno s láskou zrekonstruovali.

Foto: Tiago Molinos

Námluvy

Michail Baryšnikov: Všechno to začalo u Oscara de la Renty. V roce 1998 mě požádal, abych vystoupil na benefičním koncertu pro sirotčinec, který nechal postavit v La Romaně. Zrovna tou dobou jsem byl v Portoriku a on pro mě poslal letadlo. Přijel jsem k němu domů do Punta Cany uprostřed noci a hned jsem usnul. Ráno jsem otevřel oči, a když jsem se rozhlédl a uviděl ten úžasný dům a venku moře, byl jsem naprosto ohromený. Oscar (který roku 2014 zemřel) a jeho žena Annette jsou lidé s neskutečným citem, který vkládají do všeho, co dělají – do zahradničení, nábytku, jídla... Neumíte si ani představit, jak to tam bylo krásné.

Lisa Rinehart: Vzpomínám si, že jsi mi toho rána zavolal.

MB: Řekl jsem jí: „Liso, já jsem v ráji!“

LR: Míša nikdy odnikud nevolá jen proto, aby mi řekl, že je to tam hezké. Takže když jsem ho slyšela v telefonu, věděla jsem, že to musí opravdu stát za to.

MB: Tenkrát ráno měl Oscar někam namířeno, ale ještě předtím, než odjel, mi řekl „Míšo, mohl bys prosím poobědvat s Juliem?“

LR: A tím začala celá tahle věc s naším domem. Julio ho svedl! Nebo spíš Julio to svádění dokončil.

MB: Znali jsme se Juliem (Iglesiasem) už z dřívějška a věděl jsem, jak charismatický dokáže být. Oscar a Julio byli velcí přátelé, kteří spolu klidně zničehonic začali zpívat duet. Na oběd jsme se vydali na Juliův pozemek, který vypadá jako nějaká balijská vesnička s bazénem obklopeným bungalovy. Byl tam i Juliův otec a několik dalších přátel a všichni jsme společně seděli venku. A tak jsem zjistil, že v Dominikánské republice je obvyklé trávit obědváním i tři až čtyři hodiny. Podávalo se skvělé jídlo a pak taky trošku tohohle či onoho. Když slunce začínalo zapadat, panovala přátelsky podnapilá nálada a pak Oscar, který se už mezitím vrátil, řekl: „Rádi bychom ti pomohli. Zrovna jsme si rozdělovali pozemky.“ Vysvětlil mi, že se bude tady v oblasti Punta Cana Resort & Club budovat soubor domků s názvem Corales a že právě on a Julio byli mezi prvními, kdo si tu postavili dům. „Bude to jen pár lidí,“ řekli mi. „A dáme ti moc dobrou cenu.“ A skutečně, cena byla opravdu velkorysá. Tak jsem souhlasil.

Foto: Tiago Molinos

Stavba základů

MB: Řekli jsme Oscarovi a Juliovi, že začneme hned stavět, ale já jsem právě v té době vystupoval v sérii představení v New Yorku a neměl jsem bohužel čas cokoli plánovat. Naštěstí mi Oscar domluvil setkání s architektem, který navrhl i jeho vlastní dům v Punta Cana, Ernestem Buchem. Ernesto měl náhodou cestu do New Yorku a přišel se podívat i na mé vystoupení. Po něm jsme se společně setkali i s Lisou.

LR: Enersto je velice kreativní a zajímavý muž. Narodil se na Kubě a studoval na Harvardu. Má tedy klasické vzdělání a hned řekl „Chci udělat něco teatrálního: čtverce, klenby, kolonády a nádech španělského stylu.

MB: Znal ten pozemek, který jsme si pořídili. Zařezává se do moře trochu víc než ostatní domy v Corales, a z toho se vyklubala výhoda, protože to domu dodává pocit úplného soukromí. Pozemek se směrem k vodě postupně svažuje a Ernesto řekl: „Nahoru přidáme ještě trochu zeminy, zarovnáme ji a pak postavíme dvoupatrový dům ve svahu.“ A přesně tak jsme to udělali. Horní část u příjezdové cesty má téměř tvar čtverce a nachází se v ní nádvoří s malou fontánou uprostřed. Působí to jako dekonstruovaná římská vila nebo klášterní chodba.

LR: Pokaždé když procházím pod podloubím, vzpomenu si, jak tam děti jezdily v autíčkách, když pršelo.

MB: Strana směřující k oceánu má dvě patra a balkon, který já s oblibou nazývám balkon „Romea a Julie“. Dům vypadá od moře poměrně velký, ale z vnitrozemí rozhodně nepůsobí nijak obrovsky.

Foto: Tiago Molinos

První roky

MB: Stavba zabrala dva roky a hned poté jsme sem začali jezdit i s našimi dětmi. Naší nejmladší, Sofii, byly tehdy pouhé čtyři roky. Zpočátku byl dům velice minimalistický, nebylo tu moc nábytku.

LR: Já bych řekla, že to tu vypadalo skoro jako v klášteře.

MB: Nebylo tady moc pohodlných míst na sezení, ani světla na čtení u postele, víte, co myslím? Ale mně se ta napůl nedodělaná věc líbila. Byl to takový dům v procesu.

LR: Já bych řekla, že naše děti, když jsme sem ze začátku jezdili... No, myslím, že by byly bývaly šťastnější dole na pláži v resortu Club Med.

MB: To je pravda.

LR: A já možná taky, hlavně proto, že by se děti měly kde zabavit.

MB: Ale teď to tu zbožňují. Zvou sem své přátele a své drahé polovičky. Už to nejsou děti.

LR: Je to krásně navržené místo pro spoustu lidí. Může vás tu být několik a nemáte pocit, že byste si vzájemně překáželi.

Foto: Tiago Molinos

Ze všech koutů světa

MB: Nábytek, který tu máme, pochází z mnoha různých míst. Prodal jsem svůj dům ve městě Sherman v Connecticutu, kde jsem měl sbírku všemožných nádherných kousků, které jsem koupil na Tchaj-wanu.

LR: Také jsme měli dům na ostrově Svatý Bartoloměj, který jsme prodali, a právě odtamtud pochází část tmavého „kostelního nábytku“: stůl z viktoriánského kláštera, několik židlí, zrcadlo a podobně. V tom domě také byly věci, které jsme předtím měli v našich domovech v New Yorku a Paříži.

MB: Je tu také pár kusů ruského nábytku, které pochází z petrohradského bytu mého zesnulého učitele. Některé speciální kousky jsem zase našel ve starožitnictvích v Číně.

LR: Míša má pro hledání starožitného nábytku vlohy.

MB: Vždycky jsem se zajímal o nábytek. Když jsem bydlel v bývalém Leningradu, mnoho mých přátel mělo velký zájem o umění. Proto sbírali věci, kterým jsme říkali „nábytek z červeného dřeva“: italské a ruské kusy ze 17., 18. a 19. století.

LR: Minulý rok jsme se rozhodli, že je načase změnit vzhled interiéru. Nechali jsme zrestaurovat nábytek, vybrali jsme na něj nové potahy, do domu nové koberce a závěsy a přidali jsme různé další vybavení.

Foto: Tiago Molinos

Místo pro umělce

LR: Během let se hodně měnil způsob, jakým jsme náš dům využívali. To hlavní je, že je neustále místem rodinných setkání, ale navíc si v něm můžeme užívat naše koníčky.

MB: Někdy celý den protelefonuji s kolegy z Baryšnikovova uměleckého centra v New Yorku. Mám tu malé studio, kde vytvářím různé projekty se svými spolupachateli z oboru. S tanečníky vymýšlíme nová představení. Někdy si zahraju golf nebo si jdu zarybařit. Když jsme tu byli poprvé na delší čas, fotil jsem tanečníky po celé Dominikánské republice a vydal jsem to v knize s názvem Pohyby Dominikány (Dominican Moves).

LR: Pro mě je náš dům místem, kde můžu v klidu číst a psát.

MB: Ale také je místem, v němž k nám promlouvá naše minulost. Nábytek a umělecké kousky jsou takovou naší kronikou. Všechny obrazy a židle nám připomínají nějaký zážitek z posledních čtyřiceti let, z doby, kdy jsem byl ve Spojených státech, a ze všech míst, která jsme s Lisou navštívili.

LR: Škoda že náš nábytek neumí mluvit.

Foto: Tiago Molinos

Čtěte dál