Manželství za odměnu

Pokud žije partner na druhé straně planety, má smysl na něj čekat? A počítat s ním? Přečtěte si o vztahu české novinářky a korejského důstojníka, které dálka přes veškeré nástrahy sblížila.

Foto: Will Davidson pro Harper’s Bazaar US

Potkali jsme se díky online aplikaci, když jsme tak v jednu sobotu večer oba hledali někoho, s kým bychom v Praze zašli na pivo. Já prožívala splín čerstvé čtyřiadvacátnice, on tu byl na dovolené. Lehce osudový příběh je v tom, že jsem pár měsíců před tímhle sobotním večerem propadla jihokorejské moderní kultuře, přesněji řečeno jedné její části. Objevila jsem tehdy K-pop, jihokorejský hudební styl, a hudba i řeč mi tak učarovaly, že jsem měla pocit, že se mi nikdy nic nebude líbit víc a žádný chlapec mi nerozbuší srdce tak, jako právě Korejec s černýma očima, plnými rty a rozcuchanými vlasy. Zní to, jako bych si vymýšlela, ale je to svatosvatá pravda a můj status na Facebooku, kde toto proroctví veřejně deklaruji už v létě 2016, je mi důkazem. A pak se vysněný korejský fešák objevil v mém životě.

Letmá schůzka na pivo se protáhla na celý týden, a když odlétal zpátky ke své jednotce, protože je to vojenský důstojník, řekli jsme si, že zkusíme naše setkání proměnit ve vztah – a že ho budeme stavět na dálku. V kině jsme viděli „Fantastická zvířata a kde je najít“, film, v němž se dva kouzelníci rozhodnou pro vztah na dálku, bez Skypu i bez mobilu, jen s pomocí sov a dopisů. Když to zvládnou oni se sovami, co bychom to nezvládli my v moderní době? Slíbili jsme si, že se nerozejdeme, ať se děje co se děje, minimálně půl roku a pak si o tom všem promluvíme a uvidíme.

Už na cestě z letiště, kam jsem milého vyprovodila, jsem volala tátovi, že jsem našla svou životní lásku. Právě jsem stála na prahu tříměsíční rozluky, první z mnoha, a vůbec jsem netušila, jak těžké a bolestivé to bude. Neměla jsem ani ponětí, kolikrát budu po nocích kvůli té životní lásce brečet do polštáře a vyťukávat esemesku s rozloučením, s pocitem, že už tu nejistotu, pocit osamění a strach z neznáma nezvládnu.

Červené a gin

Ani nechci myslet na to, kolikrát moje nejlepší kamarádka otevírala láhev červeného (nebo ginu), aby rozehnala mé zoufalství pramenící z jasného objevu, že se vším je konec, že mě on už určitě nemiluje a všechno si rozmyslel..., protože mi už celých dvanáct hodin neodepsal. Možná se teď smějete, ale já vás ujišťuju, že tohle je fáze, které se ve vzdáleném soužití málokdo dokáže vyhnout. Stačí, aby vyvolený zněl v telefonu méně vřele a zaujatě než obvykle, a rázem je konec všem nadějím.

Kromě peripetií spojených s tím, že jážila v Praze a on o šest tisíc kilometrů dál, navíc já vytížená novinářka a on ještě víc vytížený důstojník kanadské armády, jsme také čelili faktu rozdílných kultur v zádech: já liberální Evropanka, on introvertní dědic přísné (jiho) korejské tradice. Na cestě k sňatku jsme museli překonat řadu těžkých situací včetně cesty za požehnáním do domu konzervativní korejské rodiny mého muže v Soulu. Tam jsem poprvé za svůj krátký a vcelku privilegovaný život čelila faktu, že ne každý se mi bude hned hrnout do náruče a ne každý si o mně bude myslet, jak skvělá, talentovaná a chytrá holka jsem. Korejský svět mě nepřijal hned a s lehkostí, ale nakonec se ukázalo, že trpělivost růže přináší. Přilétala jsem s těžkým úkolem dokázat nespokojenému otci svého muže, že i když nejsem dívka, kterou pro svého syna chtěl, jsem dívka, která ho udělá šťastným. Ukázalo se, že to byl dobrý záměr a požehnání jsme dostali.

A pak byla svatba – sladká odměna, která nezhořkla, ani když jsem zjistila, že jsem přibrala tak, že se nevejdu do šatů, a tak jsem dvě hodiny před obřadem odjela k nejbližšímu obchoďáku a tam hledala šaty na malého slona, a i když jsem ještě pořád nepřekousla fakt, že můj tchán nebyl do poslední chvíle s výběrem snachy spokojen.

Na ničem z toho nezáleželo. Ve chvíli, kdy jsem s tátou kráčela k oltáři, tedy v našem případě k dřevěné slavobráně, kterou můj muž stloukl dva dny před obřadem u nás na zahradě, věděla jsem, že to všechno stálo za to. Když jsme si před přáteli a rodinou slibovali věčnou lásku a vyměňovali prstýnky, nemohla jsem uvěřit, jaké štěstí mě potkalo. Čert vem rozdílné názory rodičů a občasné mezikulturní neshody. Stát pod nápisem MR and MRS, říkat ta kouzelná slova „I do“ a vědět, že od tohoto okamžiku jsem součástí bezpečné a stabilní instituce zvané manželství, na hony vzdálené od dlouhých a nejistých proluk vztahu na dálku, to byl pocit k nezaplacení. A nezmizel, ani když jsem se o pět hodin později stále ještě v šatech ládovala hladová hamburgerem a hranolky z fastfoodu, protože jsem celý den kvůli nervozitě zapomněla jíst. Byla to nejlepší večeře, jakou jsem kdy měla.

Trhání kalendáře

Vztah na dálku a spojení dvou naprosto odlišných kultur byl zatěžkávací test, kterým jsme prošli. Udělal nás silnější, sblížil nás a odměnou nám je to sladké novomanželství.

Když o tom zpětně přemýšlím, jedné věci ze srdce lituji. Pamatuji si celé týdny, kdy jsem měla pocit, že vůbec nežiju, že vlastně jen trhám papír u kalendáře a vyhlížím den, kdy se zase setkáme. Kdybych se mohla vrátit v čase, udělala bych to jinak. Chodila bych víc ven a trávila čas s lidmi, které mám ráda, cestovala po naší krásné zemi a nečekala na to, až si zase zavoláme. Jenže tehdy jsem měla pocit, že není v mém životě nic důležitějšího než právě ten zatracený telefon, který ne a ne zazvonit. Myslím, že můj muž to uměl – žít a mít vztah na dálku zároveň. Záviděla jsem mu to, ale sama ve své hlavě jsem to neuměla přecvaknout. Takže pokud potkáte milého zdaleka a bude se vám zdát jako ten pravý, jděte beze strachu do toho a mějte vztah na dálku, ale nezapomínejte žít. A mějte doma zásobu červeného a ginu.

Čtěte dál