Léto na Sicílii, spolupráce na celý život

Koukněte s námi do zákulisí focení s Karolínou Holubovou.

Na Sicílii jezdím pravidelně přes 8 let a tento malý velký ostrov je pro mě už od začátku velkým zdrojem inspirace. Hodně mě tu baví světlo. Světlo tak ostré, že při koukání do objektivu mžíte oči i ve stínu. Světlo, které tak moc přeje sytosti barev. Světlo, které kreslí tisíce různých zajímavých stínů. Také mě tu baví ta nepopsatelná atmosféra. Starý svět, který tomu novému ještě nehodlá ustoupit. Zvyky, které se stále drží, byť už se zdají více než nepraktické. Miluji místní obyvatelstvo. Miluji, že tu stále platí slovní dohoda a podání ruky na znamení nějakého stvrzení. Tohle všechno, a ještě mnohem víc, mě na té Sicílii hrozně baví a fascinuje.

Foto: Matěj Paprčiak

Strašně ráda na Sicílii v létě žiju. Když pominu to, jak dobře se tu jí a vaří, tak co mě tady baví nejvíc, v téhle části světa, je tvořit! Tolik bezbřehé inspirace na jednom místě! Tolik podnětů na projekty dlouhodobé i momentální spontánní produkce.

Foto: Matěj Paprčiak

Jednu takovou spontánní produkci se nám letos s Matějem povedlo zrealizovat. Přes mé sociální sítě mě kontaktovala mladá designérka Simona Agnello, z našeho městečka Grotte, která už teď má svůj showroom v Miláně, jaká to shoda okolností. Napsala, že by si přála, abych jí nafotila některé její nové designy. K mému úžasu nikoliv jako fotografka, ale jako modelka. Nebudu lhát, že mi to nenačechralo ego. Modelku jsem žádné designérce ještě nedělala, a tak jsem si říkala, že by bylo i pro mou profesi zajímavé zkusit si focení z druhé strany. Zkusit si v černých šatech v čtyřicetistupňovém vedru stát na rozpáleném poli a pózovat před zraky všech zúčastněných. Nikdy jsem si nemyslela, že to mají modelky jednoduché, anebo že je modeling jedna velká zábava a teď se mi to na vlastní kůži potvrdilo. Nicméně, i přes všechny mé rozpaky, jsme s designérkou Simonou nafotily krásné fotky její nové SS20 kolekce, kterou chystá předvést na fashion weeku v Milaně. Focení a Art direction si vzal tentokrát na starosti hlavně Matěj, který přišel s nápadem fotit na vypálených polích. To je právě jeden z místních zvyků, který se praktikuje už po staletí a spousta z nás nad ním kroutí hlavou.

Foto: Matěj Paprčiak

Matěj mi celé to focení vymyslel na míru a jako fotograf dával pozor, abych se cítila komfortně a nevynikly moc mé rozpaky. Celý tento projekt mě vlastně vedl k zamyšlení, jak moc si naší spolupráce mezi mnou a Matějem vážím. Baví mě na ní ta souhra! Je to opravdu velké požehnání najít pro spolupráci podobně smýšlející duše. Být na sebe napojeni. Cítit věci stejným směrem. Chápat jeden druhého a vyjít si navzájem vstříc. O spolupráci je vlastně tento můj článek. Chci na všechny kreativce apelovat s prosbou, aby si jeden druhého považovali. Aby se cítili požehnáni, podaří-li se jim pro svou tvořivost najít spřízněnou duši. Poslední dobou je mi ve spolupráci velmi dopřáváno. Krásných spřízněných duší stále přibývá a já jsem za ně neskonale vděčná. Je jasné, že ne vždy se lidé na všem shodnou. Zvláštně pak v kreativním pohledu na svět se perspektivy mohou velice lišit. Ale pro mě je spolupráce umění diplomacie, zkouška empatie a sebeovládání.

Foto: Matěj Paprčiak

Vždy mě strašně mrzí, snaží-li se jedna strana „vyšplouchnout“ stranu druhou. Nedokážu pochopit, když se pracuje v týmu a všem se neuznají jejich zásluhy. Tak, jak tomu často v projektech bývá při sdílení na sociálních sítích, třeba na Instagramu. Kolik času a síly stojí označit všechny zúčastněné a přiznat jim jejich díl? Proč je to pořád takový problém? Dávat si navzájem kredit? Jak to, že si nevážíme práce toho druhého? Co to je za prapodivný trend?

Foto: Matěj Paprčiak

Proto chci jednou zdůraznit jak moc si vážím všech dobrých lidí, co mi přišli do cesty a pomáhají mi definovat mou tvorbu. Jak moc si vážím vší té inspirace, které se mi na Sicílii každý rok dostává. Všechny ty společné projekty, které jsme s mojí nejmilejší múzou, mojí maminkou, nafotily. Opravdu se cítím velmi vděčná za všechno to, čeho se mi dostává.

Foto: archiv Karolíny Holubové

A proto, važme si práce a úsilí toho druhého. Neberme se jako samozřejmost. A když už nám někdo dá svůj čas, svůj talent a svou energii… Alespoň ho či jí odměňme naším uznáním a udělením kreditu pro jejich práci. Není to samozřejmost, že s námi někdo chce spolupracovat.

Spolupráci zdar!

Karolína

Čtěte dál