Když se to na tebe všechno valí

Nový sloupek od fotografky Karolíny Holubové je tu!

Foto: Matěj Paprciak

Občas se to na nás všechno valí ze všech stran. Občas nám dává život pěkně zabrat. A občas je to občas docela často. Přijde mi, že moderní člověk je zvyklý být neustále pod konstantním tlakem. Jako bychom už bez stresu neuměli vlastně ani existovat. Víme, že máme zařídit tohle, udělat tamto, myslet na to a nemluvit o tom… Přejeme si, aby měl den 48 hodin, a vůbec nám nedochází, že už neumíme ani vypnout, nebo relaxovat, nebo si prostě užít přítomnost.

Foto: Matěj Paprciak

Když někam jedu, vidím kolem sebe lidi přilepený na jejich mobilní telefony. Koukáme do nich všichni a neumíme se odtrhnout. Jsou to naši největší pomocníci. Naše záchrana a naše prokletí dohromady. Když o tom tak přemýšlím, naše přechytračené telefony jsou vlastně našimi největšími žalářníky. Že se to na nás valí všechno ze všech stran většinou poznáme právě podle našich moderních telefonů. V jednu chvíli začnou pípat, zvonit, blikat a všemožně jinak se dožadovat naší pozornosti. Musíme odpovědět na email, zavolat na úřad, vyřídit internetové bankovnictví, odeslat dokument a hlavně… Hlavně na nic v ten den nezapomenout. Taky znáte ten pocit, že si chcete doma po práci sednout třeba k televizi a užít si zasloužený odpočinek, ale odpočívat se vám nedaří, protože musíte neustále myslet na všechny ty věci, které musíte zařídit a které se vám kupí v hlavě?

A jak tam tak před tou televizí sedíte a koukáte, vaše mysl se smaží a vy s ní.

Foto: Matěj Paprciak

Už ty stresový dny přesně znám. Přicházejí z nenadání a nechtějí odejit. Svírá se mi žaludek a má mysl je v jednom ohni. Na dnešní den mám naplánovaných asi jenom sto aktivit. Když jich stihnu alespoň devadesát devět, budu mít radost a zítra možná trochu klidu. Jak je možné, že se vždycky všechno stane najednou.

Jak je možné, že chtějí všechno všichni ve stejnou dobu?

Foto: Matěj Paprciak

Občas mám pocit, že nic nestíhám a na nic nestačím. Přicházím domů úplně zničená s pocitem, že mi zase další den utekl před očima. Utekl ještě dřív, než jsem se stačila probudit a promnout si oči. Utekl dokonce tak rychle, že jsem ani nestačila zaznamenat, na kterou stranu vlastně běží. Teď už je na konci a z cílové rovinky se mi škodolibě směje. Propadám panice a chytám se za hlavu. Na hrudi mě tíží a těžko se mi dýchá. Představuji si všechno, co mě čeká... Už teď mi je jasné, že to nebude jednoduchých pár týdnů. Bude to peklo. Pamatuji si, jak jsem měla před IB zkouškami. (pozn. International Baccalaureate zkouška – něco jako anglická mezinárodní maturita) V předvečer jejich začátku, kdy už nebyl vlastně pořádně čas na žádnou přípravu, jsem seděla ve svém pokoji, vnímala ticho a představovala si sebe, jak splývám v moři. Voda se mnou pohupuje, uši mám zalehlé a příjemně mi v nich šumí. Kromě toho neslyším nic. Dívám se do nebe. Je nekonečný a krásný. Bledě modrá barva na mě působí velmi smířlivě.

Foto: Matěj Paprciak

Najednou si uvědomuju, jak se vlastně zbytečně týrám. Jak se bezvýznamně terorizuju a propadám panice. Vytvořili jsme svět tak složitý, že potřebujeme školy a poučky, abychom se v něm vyznali. Jak myši v potrubí běháme sem a tam. Od útlého věku se učíme sprintovat. Nevíme proč a za čím vlastně běžíme, ale běžet nepřestaneme. Uvědomuji si ten obrovský tlak, který se na náš ze všech stran valí. Od 18 odpočítávám roky, které mi zbývají k dobru, chci-li být někdy ve Forbes v kategorii 30 pod 30. Čím blíž jsem třicítce, tím víc se cítím na sklonku své kariéry. Kariéry, která pořádně vlastně ještě nezačala. Ještě jsem nezačala pořádně žít a už mě občas chytá „schíza“. Mám pocit, že jsem promarnila život.

Chci se zastavit a zakřičet na celou ulici: „Blbooooooooost, tohle je přece blboooooost“.

Nechci soutěžit s časem. Nechci se dobrovolně stavět na startovní čáry a čekat na odpal. Chci dělat věci poctivě a pilně, ale svým tempem! Chci se zastavit. Posadit na lavičku. Nadechnout se. Zavřít na chvíli oči a poslouchat, jak zpívají ptáci! Chci koukat, jak plynou na obloze mraky, a ležet v trávě. Chci jít městem a koukat kolem sebe! Bez cíle! Jen tak! Že se mi zrovna chce! Hlavně chci ze své hrudi sejmout ten obrovský balvan, který si já, blbka, z nějakého důvodu dobrovolně táhnu. Míň se nervovat a víc žít! Hodit za hlavu to, co zrovna nehoří. Nepřipouštět si ty tlaky!

A proto bych vám všem, co teď máte těžké období, přála ať to nevzdáváte! Ať nejste malověrní! Nepřestávejte věřit! Nezoufejte! Doufejte!

#mejserada

Karolína

Čtěte dál