Jaká je Tvoje cena?

Žijeme ve světě, který nás neustále hodnotí. Společnost sleduje, co máme na sobě, co je to za značky a kolik to stálo. Naše cena je více posuzovaná tím, co máme na hlavě než v hlavě. Je to tak? Nad tím se zamýšlí fotografka Karolína Holubová.

Foto: Matěj Paprciak

Hodnotí se auto, které nás vozí. Barák ve kterém bydlíme a boty, které si obouváme. Peníze zkrátka určují hodnotu a postavení člověka. Omámeni konzumem, ve světě, který nám neustále našeptává: „Kup si tohle, potřebuješ tamto a oblékej toto!“, jsme zapomněli na to, že tenisky za třicet tisíc z nás lepší lidi neudělají.

Foto: Karolína Holubová

Nedávno jsem seděla v jednom vyvoněném londýnském baru. Šla jsem tam po celodenním maratonu přednášek na UAL a podle toho jsem taky vypadala. Už když jsem tam vešla, pomyslela jsem si, že se tam ten den zrovna nehodím. Místo nějakého vystajlovaného holčičího outfitk jsem měla obyčejné černé džíny a ještě obyčejnější tričko. Namísto Chanelky, batůžek s laptopem a na nohách klasické tenisky. Můj outfit „prachy“ ani „holka z lepší společnosti“ rozhodně nekřičel.

Foto: Karolína Holubová

Seděla jsem v baru s Matějem a jeho kamarádem. Oba modelové. Ženské obdivné pozornosti se jim proto dostalo takřka ihned. Zato já se cítila tak nějak trapně a dokonce jsem se přistihla v myšlenkách, že je mi líto, že jsem si zrovna dneska nevzala alespoň více šperků, a že díky bohu alespoň moje dioptrické brýle jsou Cartier. Že to černý triko co mám na sobě mohlo být to Moschino, které mám doma ve skříni, a že vůbec by bylo nejlepší, kdybych si ten den nebrala do školy laptop, ale kabelku.

Foto: Karolína Holubová

Když jsem šla na záchod, přistihla jsem dvě mladé slečny, jak na mě koukají tak trochu z patra a vlastně i možná s despektem. Asi si říkaly, jestli jsem na toaletu přišla jako host a nebo jako uklízečka... Haha. Ony obě vystajlované do krátkých koktejlových šatiček a přes ramena kabelky od světových módních domů. Přiznám se, že moje, jinak poměrně zdravé, sebevědomí mi v ten moment spadlo někam ke kotníkům. Je to až neuvěřitelné, jak málo k tomu vlastně stačí… A je to až neuvěřitelné, jak nazí a bezbranní se vlastně dokážeme cítit, nemůžeme-li se schovat za značkové oblečení.

Foto: Karolína Holubová

V kabince jsem se na svojí nenamalovanou tvář podívala do zrcadla, jo byl to jeden z těch dnů, a pomyslně jsem ke svému já promluvila: „Ty chudinko“ pomyslela jsem si. „Jeden den na sobě nemáš značkový hadry a rázem ti to vezme vítr z plachet?! Vždyť co je Ti po tom, co si o Tobě pomyslí nějaký pipiny na vyvoněných hajzlech?! To si jako sama sebe budeš vážit jenom tehdy, když bude tvůj outfit dosahovat ceny malého auta? To bys vážně chtěla, aby Tě definovaly, jenom ty hadry co, co máš na sobě?“ Nevím, co mě to popadlo, ale rázem jsem se sama sobě musela zasmát. Musela jsem se zasmát tomu, jak jsme jako společnost povrchní a jak neustále zapomínáme na to, že to my máme používat a definovat věci, a ne věci nás. Zamyslela jsem se nad tím, jaká je vlastně moje cena a že bych rozhodně chtěla, aby vždy převyšovala součet těch všech hadříků, co mám v ten moment na sobě. A i přesto, že mám módu a věci ráda, nechci podle nich posuzovat svoje okolí. Vždyť přece lidský intelekt a dobrý charakter stojí mnohem víc za obdiv, než to že má někdo na ruce hodinky za půl mega. Nejprve chci být uvědomělým čestným člověkem a až potom módním fanatikem. Chci být společnosti a vůbec téhle planetě nějak prospěšná!

Foto: Matěj Paprciak

A proto chci říct, že to, co máš na sobě by mělo být příjemný bonus Tvé osobnosti, ale rozhodně ne její pilíř. Tvoje cena je mnohem vyšší, než lodičky od Manola!

A proto #mejserada!

Oduševnělosti zdar!

Karolina

Čtěte dál