Jak moc redaktorky Harper's Bazaaru můžou milovat své otce?

Přečtěte si srdceryvné vzkazy ke dni otců a připravte si kapesníky!

Den otců připadá na neděli 16. června. Svátek matek se hojně opěvuje, ale na táty se zapomíná. My tomu našemu v neděli zavoláme. Nebo aspoň napíšeme. Díky, tati!

Nora Grundová, šéfredaktorka
Můj táta je pro mě jedním ze zásadních lidí - patří mezi pětku, na kterou intenzivně myslím a vysílám k nim lásku, když umírám strachy při turbulenci v letadle. Jeho přístup ke světu mě v dospívání formoval - kriticky analyzoval svět a lidi, nebral se moc vážně a respektoval rozhodnutí lidí kolem sebe, i když ho ta rozhodnutí někdy evidentně štvala. Vodila jsem domů různé bizarní partnery a on to nekomentoval, prostě jim vždycky nabídl pivo. Když jsem potřebovala párkrát zásadně pomoct, udělal to hned, dokonale a bez velkých gest a bez jakýchkoli grilovacích řečí. Po něm jsem extrovertní introvert, mám úplně zdravé zuby a stejně jako on nerada telefonuju. Máme se hodně rádi.  
Kristýna Mazánková, redaktorka
Foto: archiv redaktorky

Jezevče! 

Je to teprve potřetí, co s tebou můžu oslavit Den otců. Ještě před pár lety jsi totiž byl jen jméno zapsané v mém rodném listě. Nevěděli jsme o sobě, nevídali jsme se. Myslela jsem si, že nemáš zájem… Ale ty jsi mě jen nechtěl do ničeho tlačit, a tak si čekal. Bylo mi třicet tři a rozhodla jsem se tě najít. Od té doby jsem se stala tvojí opravdovou dcerou. Teprve se poznáváme, zjišťujeme, co máme společného i to, jak přemýšlíme. Vím, že ti můžu kdykoliv zavolat a ty mě vždycky uklidníš. A rozesměješ. Jsme si překvapivě blízcí, i když se známe tak krátce. Lidé prý nejvíc litují toho, co neudělali. Já jsem šťastná, že jsem ten první krok udělala a našla tě. Jsem za to moc ráda. 

A Járo! 

Otče můj nevlastní, Den otců musím oslavit i s tebou. Ty jsi totiž byl ten mužský vzor, který asistoval u takových náročných etap, jako bylo mé dospívání. Jsme si blízcí, protože ty mě znáš dvacet pět let. Zároveň k sobě máme jistý odstup, který může být i tím nejlepším měřítkem k vzájemnému hodnocení bez servítků. Je to fascinující ukázka toho, že vztahy - a ty rodinné obzvlášť - jsou křehčí než porcelán a je nutné s nimi zacházet s citem. 

Veronika Miškovská, zástupkyně šéfredaktorky
Foto: archiv redaktorky

Že je můj otec výjimečný muž, jsem tušila již zhruba v pěti letech, kdy jsem byla pevně přesvědčená o tom, že "se s ním jednou ožením". Alespoň tak jsem to řekla své mamince, která to, nevím proč, přešla s pobavením ve tváři a slovy „To víš, že jo.". Jsem prý celá po něm. Máme stejné rysy, stejný smysl pro humor, stejnou měkkosrdcatost skrývající se za tvrdou skořápkou, stejný styl chůze, citlivý žaludek i smysl pro spravedlnost. Mnohokrát se potkala naše tvrdohlavost - to když jsem poprvé odmítla jet na společnou rodinnou dovolenou, nebo když se mě snažil na lyžích naučit zatáčet doprava (a vzteky zlomil lyžařskou hůl). Zatímco můj bratr lásku ke svým rodičům ventiluje rád a často, většinou v podobě textovek psaných nad ránem, já jsem byla vždycky na dramatická gesta skoupá. A tak si s tátou lásku vyznáváme tiše. Když na sebe mrkneme při rodinném obědě, když mě pak z návštěvy veze domů nebo když se obejmeme poté, co jsme se dlouho neviděli. Protože některá láska je příliš veliká na to, aby se zarámovala do slov. Tobě, mami, děkuji, že sis vybrala za manžela právě tátu. Je sice občas trochu nevrlý, nedodržuje podle tebe bezpečný odstup od aut jedoucích před námi a věčně o něco zakopává, ale taky je to zároveň ten nejlepší táta, který by se pro nás rozdal. Celý život jsem si, tati, přála jedinou věc - abys na mě s mámou mohl být pyšný. Snad se mi to aspoň trochu povedlo.

Lucie Kratochvílová, redaktorka on-line

Bylo to prý moje úplně první slůvko. Táta. Můj hrdina. Pamatuju si tu, jak mě v dětství hřála ta jistota, že mám tatínka, za kterým stačí přijít a on vyřeší VŠECHNO. Pamatuju si, jak se ve mně viděl, jak taky všichni říkali, že jsem zkrátka celý on. Podobat jsem se možná už tenkrát chtěla spíš své krásné mamince, ale přála jsem si mít všechny ty nadpozemské schopnosti našeho taťky. Když jsem se narodila, byl sotva v polovině vysoké školy, já tak mohla odmala obdivovat, jak se mu dařilo profesně, jak vedle manažerské práce zvládl vlastníma holýma rukama skoro odznova postavit celý náš dům, jak pro něj ale vždy byla rodina na prvním místě. Jak mi vštěpoval, že mamka, brácha a já jsme to jediné, na čem záleží a jak jsem díky tomu odjakživa věděla, že rozhodně jednou chci děti. Jak jsme spolu často sami dva vedli debaty třeba o existenci vesmíru nebo o zavedení rovné daně. Díkybohu za to, že mi dneska nepředhazuje pubertální úlety. Díkybohu za to, že se dneska můžu koukat na to, jak se z něj stal HD, jak on říká, hrdý dědeček. Byl to právě on, komu jsem pár minut po porodu volala úplně první, aby věděl, že má vnoučka. Díky tati, za všechno, i za ty pochvaly, co mi jako dospělé ženské dáváš a které mě pořád posouvají dál.

Marie Schovánková, redaktorka on-line
Foto: archiv redaktorky

“Táta přišel!” Tak těmihle slovy jsem jako dítě tátu den co den vítala když přišel z práce domů a vyskočila mu do náruče. Pak přišla puberta a jak to tak bývá, rodiče pro nás v tomhle období nejsou ty nejvíc cool lidi a my se s nimi snažíme trávit co nejmín času. Jak já bych ten čas teď ráda vrátila a s láskou si už po miliónté poslechla všechny jeho vtípky, kterýma nás tak rád častoval a já otáčela oči vsloup. A s chutí bych si vyslechla všechny jeho rady, o které jsem tenkrát nestála, protože jsem si myslela, že jsem přeci chytřejší. Táta před pár lety onemocněl Alzheimrem, a tak mi už bohužel v ničem neporadí. Ale jedno moudro od něj si budu pamatovat napořád. Vždycky když jsem přišla domu ze zkoušky, která dopadla úspěsně, měla jsem tendenci to shazovat tím, že jsem měla štěstí na otázku, na profesora atd. Táta mi na to vždycky odpověděl, že štěstí přeje připraveným. Čím jsem starší, tak vidím, že to nebyla jen prázdná fráze, ale že na tom fakt něco bude!

Karolína Otevřelová, šéfredaktorka on-line
Foto: archiv redaktorky

Jednou se mě jeden kluk zeptal: "Jaký je vlastně tvůj typ?" Já na to, že vlastně ani nevím, že žádný typ chlapa nemám. A pak jsem si v duchu zrekapitulovala svý partnery, kluky i letmý známosti a vyšel mi z toho jasný typ. Nic moc vlasy, zato husté strniště vousů a široký ramena. Tyhle tři věci totiž definují mýho tátu. Podvědomě si tedy hledám partnera, jako je on. A je to naprosto jasný, protože... Když jsme byly se ségrou malý, dělal nám snad každé ráno dva culíky a pěšinku nám svým okem architekta vyměřoval už od pupíku. Když jsme jezdily na kolech, nikdy nás nenechal vyšlapat kopec, ale vždycky se pro nás vracel, aby nás popostrčil. Svačiny nám dělal každé ráno všem třem. Mámě, ségrě i mně. Mámě je nejspíš dělá doteď. Měly jsme prostě se ségrou to nejlepší bezstarostné dětství plné zábavy a ručně malovaných dopisů na tábory. Díky, mami, žes nám vybrala toho nejlepšího tátu na světe.

Čtěte dál