Jak bolí rozchod?

Koreanistka Nina Špitálníková se zamyslela nad tím, kdy to nejvíc bolelo.

„Uvnitř nás na chvíli něco zemře, ale čas všechno zahojí. Tak to aspoň říkali. Když jsem slyšela slovo rozchod já, uvnitř mě nic neumíralo. Naopak. Rostl ve mě nový život,” vypráví.

Foto: Shutterstock

„Lásko, myslím si, že jediné rozumné řešení je rozchod!“ Tahle věta má naprosto jasné konsekvence a v podstatě znamená žádný sex, žádné letmé dotyky pod stolem, žádné společné bydlení, žádná společné kina, žádné drinky, výlety… V první fázi ztrácíme pocit subjektivní jistoty, organismus se cítí v ohrožení a vyplaví všechny možné hormony, jež má k dispozici. Začneme se potit, třást, zvracet, křičet, brečet. I kdybychom se chtěli ovládat, nejde to. Tyto emoce v nás zasela evoluce. A pak pozvolna přecházíme do fáze druhé. Fáze specifických obran. Naštveme se a s velkou hrdostí a pocitem oprávněnosti svádíme bezcitný boj, aniž bychom si často všimli, že s bitvou naše důstojnost klesá.

Každý někdy zažil rozchod a každý jej řeší tak nějak po svém.

Jeden se oddá duchovnu a díky meditaci, ranní józe a zelenému ječmenu k snídani doufá, že dojde k přeseknutí neláskyplných energetických vazeb. Druhý zaplaví svoje sociální sítě sexy selfie fotkama, pod které nezapomene připsat motivační citáty: „Rozchody bolí, ale ztratit někoho, kdo tě nerespektoval, je ve skutečnosti výhra, ne ztráta. Někteří vcházejí do našich životů, aby nás naučili, nebýt jako oni. Čím víc má člověk laskavé srdce, tím víc bolesti mu život naloží.” Po přečtení posledního citátu však upadne do ještě větší deprese a nezbývá nic jiného, než žal utopit v láhvi dobře chlazeného prosseca. Se čtvrtou sklenkou roste sebevědomí, dotyčný si připadá jako král a ten, kdo ho opustil, je ubožák, který rozchodu lituje a pokud ne, tak jistojistě inklinuje k misogynii nebo misandrii. Ranní probuzení už tak sebejisté není. Rána zkrátka bolí. Rozchody totiž bolí. Uvnitř nás na chvíli něco zemře, ale čas všechno zahojí. Tak to aspoň říkali.

Konec. A začátek

Když jsem slyšela slovo rozchod já, uvnitř mě nic neumíralo. Naopak. Rostl ve mě nový život. Pamatuji si, když to slovo vyslovil a já si nechtěla připustit, že mě, tedy vlastně nás, nechává samotné. Jen jsem stála – jak příkladně nelogické a zdánlivě klidné. Řada emocí v tu chvíli zůstala skryta – pocit ponížení, viny, osamělosti, zklamání, strachu, beznaděje, vzteku. 

Těhotenství bylo nejhorším a nejtěžším obdobím mého života. Byla jsem ztracená, nešťastná, vyděšená k smrti a na poličkách knihkupectví nebyl žádný průvodce, který by popisoval, jak přežít těchto devět měsíců bez partnera, jak přežít rozchod v těhotenství. Harmonizace čaker pomocí ranního cvičení a pití zeleného ječmenu znemožňovaly těhotenské nevolnosti, selfie fotky s třiceti kilama nahoře vždy skončily jen trapným pokusem, cesta alkoholového delíria a bujarých večírků nepřipadala kvůli rostoucímu životu uvnitř mě v úvahu. Nešlo utéct, nešlo zapomenout. Připomínky rozchodu byly totiž všude okolo. 

V přibývajících kilech, v rostoucím břiše, v pohybech. 

V sílícím strachu: „Nechtěla jsem dítě, nedojímám se nad miminkama, pohled na malé dupačky mě děsí a dětskému hřišti se vyhýbám obloukem. Co když to pos*ru a budu špatná máma?!"

Ve vzteku: „Jak si mi to mohl sakra udělat?”

A do vln zoufalství: „Prosím vrať se, nezvládnu to.” 

V lítostivých pohledech okolí: „Chudák holka, ta si ale podělala život.“

V pohledech „slušných lidí“, které odsuzovaly: „Může si za to sama. Neměla roztahovat nohy.“ 

Společnost opět nezklamala a postavila se do role soudce a rádce. Nechtěla jsem být souzena, nepotřebovala jsem rady, chtěla jsem utéct…

Jsou pády, které neberou konce. Toto byl jeden z nich. Dodnes nevím, jestli to byl klasický porozchodový koktejl emocí či těhotenská hormonální horská dráha. Tak či onak. Mýlila jsem se. 

Existuje dokonalá rodina?

S příchodem dítěte se ve mně rozkryla nová vrstva pocitů, o jejichž existenci jsem dosud neměla tušení. Všechna klišé, která jste slyšeli o mateřství, jsou pravda. Když jsem poprvé držela v náručí svého syna, veškerý strach pominul a já si byla jistá, že právě on je klíčem k absolutnímu štěstí. Najednou nebyla důležitá minulost ani budoucnost. Najednou jsem žila jen v přítomnosti. Brzy mi ale došlo, že k nalezení vnitřní svobody se musím ještě jednou rozejít. Rozejít se s falešnou představou, že se vrátí a že se „třeba změní”. Nezmění, nevrátí. Bolelo to, protože si najednou uvědomíte, že ztrácíte něco důležitého. Váš syn otce a vy představu ideální rodiny. Existuje ale dokonalá rodina? Neexistuje. Neexistuje dokonalá máma či táta. Stejně jako neexistuje ideální rozchod. Děláme co umíme, improvizujeme. A to je život. C’est la vie.

Čtěte dál