Hana Podolská: královna elegance

Jestli se o meziválečné Praze mluvilo jako o druhém městě módy hned za Paříží, měla na tom právě ona lví podíl. Hana Podolská, žena odvážná v módě, byznysu i životě.

Móda se neustále opakuje. To se šije a šije, až je sud plný a pak se znovu začne ode dna,“ říká na černobílém videu z roku 1968 Hana Podolská, českeá podnikatelka, jež se navzdory všem ranám historie i osudu stala skutečnou legendou.

Foto: Archiv Uměleckoprůmyslového muzea

Hana Podolská na snímku z roku 1933.

Rodiče jí dali jméno Johanna, ale ona dávala přednost kratšímu Hana. Vyučila se dámskou krejčovou a brzy se ukázalo, že má přirozený talent a zákaznice ji mají v oblibě. „Začala jsem šít ‚do domu‘ a pak jsem stoupala a stoupala, až jsem se přestěhovala do Lucerny,“ shrnuje svou kariéru lakonicky ve zmíněném rozhovoru, jednom z posledních, který před svou smrtí v roce 1972 poskytla. V kostce to tak skutečně bylo. Ze svého bytu na Pankráci se postupně musela přestěhovat do větších prostor nejprve do Vodičkovy ulice, posléze do Lucerny a nakonec do paláce Adria v Jungmannově ulici. Na vrcholu slávy zaměstnávala 120 lidí a pracovaly pro ni hned čtyři modistky. Šila u ní tehdejší společenská elita – Olga Scheinpflugová, Eliška Junková, Alice Masaryková, na kávu za ní pravidelně chodila první dáma Hana Benešová.

„Podolská byla reprezentantkou doby, kdy vládla elegance. Nejen v módě, ale i v chování lidí,“ říká kurátorka sbírky historického textilu i probíhající výstavy Eva Uchalová. Kromě výtvarného talentu, citu pro trendy měla Podolská podle ní i nesporného obchodního ducha. Jako první uspořádala v Praze módní přehlídku, to se psal rok 1920. Hned po válce rovněž začala umisťovat fotografie svých modelů do tehdejších ženských časopisů. Snímky pro ni tehdy fotili ti nejlepší, jako například František Drtikol, a pro své klientky pořádala v salonech nákupní večírky.

František Drtikol
Foto: Archiv Uměleckoprůmyslového muzea
František Drtikol

Modely od Podolské fotografoval sám mimo jiné i František Drtikol.

Uměla si vybrat spolupracovníky. Jedním z těch klíčových byla „kreslířka“ Hedvika Vlková, jež společně s ní jezdila dvakrát ročně na přehlídky do Paříže, aby nasály nejnovější módní trendy přímo u zdroje. Z Prahy pak často vyrážely i do zahraničí, zejména skandinávských zemí, kde pro menší výrobce pořádaly speciální módní přehlídky, aby své zkušenosti a nejnovější kolekce předvedly i těm, kteří do Paříže cestu neměli. Její modely se objevovaly ve filmech. V Kristiánovi září Adina Mandlová právě díky róbám od Podolské. Jestli se o meziválečné Praze mluvilo jako o druhém městě módy hned za Paříží, měla na tom Podolská lví podíl.

Rozjetý byznys přerušila válka, ale definitivní ránu zasadilo salonu Podolské až znárodnění v roce 1948. Z majitelky nejvyhlášenějšího podniku se rázem stala pouhá pozorovatelka dění ve firmě, kterou vlastníma rukama vybudovala. Vedení pod státní správou se ujal jeden z jejích bývalých zaměstnanců, který jí dovolil v práci pokračovat. Její nová oficiální funkce zněla „vedoucí úklidu“ a starala se podle Uchalové hlavně o to, aby krejčové měly vše potřebné pro svou práci a výroba běžela hladce.

Velké večerní
Foto: Archiv Uměleckoprůmyslového muzea
Velké večerní

Díky salonu Hany Podolské se Praha stala jedním z center světové módy.

„Větší ranou než znárodnění pro ni bylo to, že jejího syna Viktora pro opakovaný pokus o útěk za hranice za příbuznými do Londýna odsoudili k dvanácti letům vězení,“ dodává Uchalová. Syn Viktor pro ni v té době byl jedinou oporou. Její manžel, polský malíř Viktor Podolský, zemřel již v roce 1926, když se smrtelně zranil při čištění lovecké pušky, a o deset let později na otravu krve zemřel i její syn Miloš. Jeho manželka Hilda měla s tchyní velmi vřelý vztah a řada rób na výstavě patřila právě jí.

Každá z těchto životních ran přiměla Podolskou ještě více se soustředit na práci. Až do roku 1954, kdy jí bylo 74 let, dál pracovala ve svém salonu, který ý již nesl název Oděvní služba Eva. A přestože místo prvorepublikových dam do salonu chodila nová garnitura v čele s Martou Gottwaldovou a salon nesl jiné jméno, stále se říkalo, že se šije „u Podolské“.

Čtěte dál