Abeceda Česka

Denisa Šedivá napsala výjimečnou knihu ABCZ aneb H jako Havel.

Jde o ilustrovaný česko–anglický abecedář Česka nejen pro děti. „Popisuje to, co máme my Češi společné, naši kulturu v širokém slova smyslu, věci, události, místa a osobnosti,” říká autorka jedné z nekrásnějších českých knih. 

Foto: Adéla Waldhauserová

Kdy vás napadlo, že svou knihu pojmete jako abecedář? 

Téměř sedm let žijeme s manželem a dětmi v Bruselu. Brzy mi začala chybět práce. V této situaci se zrodil nápad s abecedářem. A v momentě, kdy šly děti do školky, jsem ho začala plně realizovat. Původně byl určen pro mé děti a české děti v podobné situaci, vyrůstající v zahraničí. Abych si s nimi mohla procházet nad knížkou místa a momenty české kultury, která mi chybí. Abych jim usnadnila to, co mohou často pociťovat děti třetí kultury, tedy děti, které vyrůstají mimo kulturu svých rodičů – odcizení. Hledání vlastní kulturní identity, vlastního zařazení. A také byl určen pro mě. Tvorba mi pomohla ve chvílích, kdy se mi stýskalo. Ale projekt se rozrůstal a výsledek není jen pro děti.

Foto: Adéla Waldhauserová

Které heslo vás napadlo jako první? 

Jedno z prvních hesel bylo D jako domov. To je to, co v knížce hledám. Co je domov? Konkrétní byt či dům, město, nebo vesnice, krajina kolem? Nebo celé Česko, Evropa? Odpověď nenacházím, myslím, že univerzální neexistuje. Ale lze říci, že domov je vlastně rodina, ať se nachází momentálně kdekoli. A také česká kultura, v jejímž objetí jsme vyrůstali. Ať chceme nebo nechceme, kořeny máme zapuštěné ve stejné zemi. Vyrůstali jsme obklopeni podobnými věcmi. Rozumíme jim, aniž bychom si museli něco vysvětlovat. A to je další moment. Knížka díky anglickému překladu toto, tedy jakousi českou kulturu dětství, ukáže i cizincům, kteří mají k Česku vztah.

Foto: Adéla Waldhauserová

Co je pro nás - Čechy - nejvíc typické? Co na nás obdivují cizinci?

Nezabíhala bych do stereotypů. Kmotra mé knížky, britská historička umění a manželka diplomata Fariba Thomson, napsala, že má po přečtení pocit, že jsme mladý a zvídavý národ s mnoha historickými šrámy na duši, který ovšem sebevědomě hledí do budoucnosti. To mě překvapilo i potěšilo. Mám pocit, že knížka posloužila tak, jak si myslím, že by měla být využita. Jako propagační nástroj Česka v zahraničí. Také tomu odpovídá skvělý anglický podnázev, se kterým přišel překladatel Robert Russell. All You Need to Know about Czechia and the Czechs. Cizinci samozřejmě obdivují různé věci, třeba tady v Belgii hodně hrají českou hudbu a nejen Smetanu a Dvořáka, české animované filmy, ve Francii zase výtvarné umění, Koláře, Kupku. Kunderu už vnímají spíše jako svého spisovatele. 

Foto: Adéla Waldhauserová

Jak jste našla výtvarníky, kteří s vámi na knize spolupracovali?

To bylo velice jednoduché. S Adamem Macháčkem a Sébastienem Bohnerem už jsme dělali jednu knížku, My a jóga aneb klidná cesta k mateřství, která získala ocenění Ministerstva kultury a Památníku národního písemnictví Nejkrásnější česká kniha v kategorii učebnice v roce 2013. Ani mě nenapadlo dělat knížku s někým jiným. Navíc Adam se mezitím také odstěhovat do Ameriky, takže se ocitl v podobné situaci jako já.  

Měla jste o knize a o její vizuální stránce jasnou představu?

Nikoli. Knížka vznikala v živé interakci s Adamem 4 roky. První krok byl vybrat hesla. Udělat si rámec, v jakém se budeme pohybovat. Snažili jsme se do výběru přes facebookové stránky knížky zapojit veřejnost, konzultovali jsme s odborníky na jednotlivé oblasti, zda něco důležitého nechybí. Ale konečný výběr byl stejně individuální. Ilustrace byly od začátku černobílé, chvíli jsme uvažovali o barvě, ale pak jsme od ní ustoupili. Potom jsme si hráli s formou. Protože jsme chtěli knížku interaktivní, pracovali jsme od začátku s úkoly pro každé písmeno a písničkou. Jak je ale začleníme do vizuální stránky, k tomu jsme došli až na závěr. A také surrealistické úvodní texty u každého písmenka vznikaly spíše ke konci. Někdy byla ilustrace podle nich, někdy se naopak texty přizpůsobovaly ilustraci. Jak říkám, velice živý proces. Mohli bychom pokračovat donekonečna. Myslím, že pro mě i pro Adama to byl nejtěžší úkol, s jakým jsme se v životě museli popasovat. Ale zároveň nás to hrozně bavilo. 

Foto: Dáša Kneřová

Co bylo nejtěžší? Zažila jste okamžiky, kdy to dřelo?

Ano. Nejtěžší bylo, když jsme poprvé zjistili, že není v našich silách knížku připravit za rok, ani za dva, ani za tři, ale nakonec za čtyři. Protože jsem měli dílčí grant z Ministerstva kultury ČR, museli jsme žádat o prodloužení. To byly těžké chvíle. Ale Ministerstvo se zachovalo skvěle a je to také díky nim, že se podařilo knížku nakonec dokončit. Těžké byly také nakonec neúspěšné snahy najít takového spoluzakladatele, který by měl na věci stejný názor a zajistil požadovanou kvalitu tisku. Nakonec jsme do toho šli sami.  

Naučila jste se během těch čtyř let, co kniha vznikala, něco nového o sobě?

Ano. Kdybych měla mluvit v příslovích, tak bych řekla, že trpělivost růže přináší. A také jsem si v nejtěžších chvílích opakovala benediktinské heslo modli se a pracuj. Před dvěma lety jsem začala běhat a to mi ohromně pomohlo. Momenty, kdy člověk už nemůže, nejraději by zastavil a chvíli šel, ale běží dál. To je vytrvalost. Naučila jsem se vytrvat. A odložit vlastní zadostiučinění. Celé ty roky jsem byla v roli matky a manželky velvyslance, která si něco píše. Teď knížka vyhrála Nejkrásnější českou knihu  mezi učebnicemi a má úspěch. Když byl manžel naposledy v Americe, přišla za ním paní z české ambasády a řekla: Vaše žena napsala knihu ABCZ, rádi bychom ji sem pozvali, aby knihu představila…To je skvělé! Manžel se pro jednou ocitl v roli manžela. A navíc: Pojedu s knížkou do Ameriky (a možná ještě dál)! Co víc bych si mohla přát! 

Čtěte dál